Zdravím všechny pravidelné i nepravidelné čtenáře. Omlouvám se za dlouhou pauzu, kdy jsem nepsala - poslední tři týdny v Africe jsem trávila cestováním se svým milým Pepou, který za mnou dojel. Velmi jsme si to užili - ujeli jsme tři a půl tisíce kilometrů deštěm, mlhou, bouřkou i blátem, prošli jsme se na safari mezi nosorožci a buvoly, přežili jsme mou mořskou nemoc při šnorchlování (není hezké zvracet, když plavete v moři) i Pepovu zatím neidentifikovanou chorobu z hmyzího kousnutí, jejíž pracovní diagnóza se pohybovala někde mezi malárií a morem. Vánoce jsme oslavili v zuluské chýši v zapadlém koutě Dračích hor tuňákem z konzervy a rýží a mikulášskou čokoládu jsme schroustali po cestě. Bylo to pěkné a přiměřeně dobrodružné a koho by to víc zajímalo, může dorazit na promítání, které bude v dubnu.
Návrat z Afriky byl zábavný. Začal tím, že se na letišti v Johannesburgu ukázalo, že můj kufr, který byl již zcela zabalen v kokonu bezpečnostní folie, je o čtyři kila těžší, než je přípustné. Abychom se zbavili nadbytečných kil a vyhnuli se tak placení 100 dolarů, rozhodli jsme se vyndat a přemístit notebook. Při jeho lovení z druhého konce zavazadla, než který jsme otevřeli, jsem postupně na zem vyložila dalekohled, dvě lahve vína, špinavé oblečení, několik podprsenek a GPSku, načež jsme jednu lahev ČERVENÉHO vína skopli a rozbili. Víno se rozteklo pod batohy a všude kolem, byla to opravdu hezká scénka. Vše pokračovalo v Amsterdamu, kde bezpečnostní kontrola odhalila v mém batůžku lovecký nůž, o kterém jsem neměla tušení. Naštěstí mě nechtěli zatknout a nechali nás jít k letadlu do Prahy.
Bohužel se ale ukázalo, že nám letadlo uletělo, zatímco jsme se v klidu váleli na pohodlných pohovkách, prohlíželi si výstavu starých mistrů a hráli na veřejné letištní klavírní křídlo, protože jsme omylem přeřídili čas o dvě hodiny nazpátek namísto jedné. Ochotné ženy v přepážce trasferu nás naštěstí zdarma přebookovaly na následující let do Prahy. Třešinkou na dortu katastrof pak bylo, že jsme v Praze marně čekali na kufry, které zůstaly v Amsterdamu. Naštěstí dorazily v pořádku další den.
Teď jsem tedy zpátky v Čechách a trochu se mi stýská po sluníčku a mé úžasné práci. V Africe jsem znovuobjevila svou vášeň pro medicínu. Zjistila jsem, že HIV je zatrolená bestie a velká výzva. Taky jsem si uvědomila, že vedle klinické medicíny bych se chtěla věnovat i výzkumu. A přesto, že má Jihoafrická republika řadu problémů, které ztrpčují každodenní život, jsem se tam nakazila něčím, čemu se v angličtině říká ´african bug´ - africkým bacilem, který vás táhne zpět na ten teplý, barevný, tančící, svobodný kontinent.
čtvrtek 30. prosince 2010
úterý 30. listopadu 2010
Vykricnik
Posledni pracovni tyden na detske imunologicke klinice je v plnem proudu a me je trochu smutno, ze je posledni. Mozna by to byl dobry cas na rekapitulaci, ale vzhledem k tomu, ze jsem zasnezena praci (to je vyraz, ktery jsem slysela paradoxne poprve v tehle letni zemi), to odsouvam na pozdeji. Zda se, ze pacienti pribyvaji (dneska jich prislo sedesat a byli jsme v nonstop nasazeni do trictvrte na ctyri s priblizne petiminutovou pauzou na obed, jestli tak muzu rikat sendvici zhltanemu pokoutne v ordinaci) a doktori naopak ubyvaji, pred koncem roku jsou vsichni vyplivani a utahani a mizi na dovolene a tak ruzne. Je to ale jen posledni vypeti pred 16. prosincem, kdy je statni svatek a kona se velka migrace - vsichni z mest jedou ke svym rodinam na venkov, takze se mesta vylidni, podniky se na mesic zavrou a cela zeme ma prazdniny.
Minuly patek jsem prozila maly kulturni sok, kdyz jsem nasi skvele socialni pracovnici Mary, jejiz prace si nesmirne vazim, poslala pacienta s doporucenim, ktere jsem zakocila slovy "Thank you!". Ten vykricnik tam byl, to je dulezity. Za nejakou chvili vidim Mary, ze obchazi sestry a doktorky z kliniky a ukazuje jim slozku s mou zpravou. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli je neco v neporadku. Mary s vycitavym pohledem zranene lane ukazala na vykricnik a rekla, ze tohle. Vydesila jsem se, co je na tom spatne, a Mary mi vysvetlila, ze je to jako bych se na ni zlobila. Polil me pot, mnohokrat jsem se omluvila a snazila se Mary vysvetlit, ze v mem kulturnim kontextu to znamena, ze chci zduraznit svou vdecnost.
S hruzou jsem si uvedomila, ze svym chovanim pravdepodobne pracovnice kliniky nevedomky urazim kazdy druhy den a ze jsem z jejich (ted myslim cernosskeho) hlediska slon v porcelanu. A taky me trochu stve, ze si to suskaji za mymi zady a neresi to primo. Cernobile tenze jsou tu evidentne jeste velmi zive a je zrejme, ze rany zpusobene apartheidem jsou opravdu hluboke.
Taky mi prihoda s vykricnikem osvetlila velmi rezervovane chovani nekterych sester a vetsiny recepcnich ke mne. Nutno ale rict, ze ledy obcas puknou diky neocekavanym vecem - prvni prulom byl, kdyz jsem je zacala zdravit v jejich jazyce. A druhy prisel ted v pondeli, kdyz jsem prisla do prace s hlavou plnou zapletenych copanku z vikendoveho vyletu na plaz. Zatimco belossti doktori se me vydesene ptali, co se mi stalo s vlasama, cernossti doktori a doktorky a sestry a recepcni mi nadsene osahavali copanky a rikali, ze je to moc pekne. Coz me vedlo k tomu, ze stale odkladam jejich rozpleteni - musim si tu prizen trochu uzit.
Minuly patek jsem prozila maly kulturni sok, kdyz jsem nasi skvele socialni pracovnici Mary, jejiz prace si nesmirne vazim, poslala pacienta s doporucenim, ktere jsem zakocila slovy "Thank you!". Ten vykricnik tam byl, to je dulezity. Za nejakou chvili vidim Mary, ze obchazi sestry a doktorky z kliniky a ukazuje jim slozku s mou zpravou. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli je neco v neporadku. Mary s vycitavym pohledem zranene lane ukazala na vykricnik a rekla, ze tohle. Vydesila jsem se, co je na tom spatne, a Mary mi vysvetlila, ze je to jako bych se na ni zlobila. Polil me pot, mnohokrat jsem se omluvila a snazila se Mary vysvetlit, ze v mem kulturnim kontextu to znamena, ze chci zduraznit svou vdecnost.
S hruzou jsem si uvedomila, ze svym chovanim pravdepodobne pracovnice kliniky nevedomky urazim kazdy druhy den a ze jsem z jejich (ted myslim cernosskeho) hlediska slon v porcelanu. A taky me trochu stve, ze si to suskaji za mymi zady a neresi to primo. Cernobile tenze jsou tu evidentne jeste velmi zive a je zrejme, ze rany zpusobene apartheidem jsou opravdu hluboke.
Taky mi prihoda s vykricnikem osvetlila velmi rezervovane chovani nekterych sester a vetsiny recepcnich ke mne. Nutno ale rict, ze ledy obcas puknou diky neocekavanym vecem - prvni prulom byl, kdyz jsem je zacala zdravit v jejich jazyce. A druhy prisel ted v pondeli, kdyz jsem prisla do prace s hlavou plnou zapletenych copanku z vikendoveho vyletu na plaz. Zatimco belossti doktori se me vydesene ptali, co se mi stalo s vlasama, cernossti doktori a doktorky a sestry a recepcni mi nadsene osahavali copanky a rikali, ze je to moc pekne. Coz me vedlo k tomu, ze stale odkladam jejich rozpleteni - musim si tu prizen trochu uzit.
čtvrtek 25. listopadu 2010
Malickosti
Muj pobyt na detske imunologicke (to aby v nazvu nebylo HIV) klinice se pomalu chyli ke konci, coz me nuti k tomu, abych dodelala, co mam dodelat, a jeste se necemu pokud mozno priucila. Vcera se mi konecne podarilo dotahnout jeden projekt, na kterem jsem tu pracovala dva mesice (a puvodne si rikala, ze je to zabava na odpoledne), ted uz jen dva dalsi (brnkacka, ze jo). Bylo to takove vicemene statisticky autisticke zadavani kodu do databaze a oprava chybnych kodu, ktere tam nekdo zadal prede mnou, zadne vzruso, ale z hlediska vsemoznych vyzkumu nezbytna prace, cimz jsem se uklidnovala, kdyz jsem travila nekolik velmi dlouhych hodin tim, ze jsem stridave mackala ctrl c a ctrl v.
Krome toho se snazim dotvorit formulare a dotazniky pro nas vyzkumny projekt, ktery se ted rozsiril i o maminky (Theresa, moje supervizorka, si mysli, ze kdyz budeme pichat i do maminek, budou si pripadat s ditetem jako tym a budou mit mensi tendenci odpadat. Ja si myslim, ze teda uvidime). Bohuzel se nam za cely listopad nepovedlo najit jedine vhodne dite do studie, takze jich mame porad jen 17 (puvodni predpoklad byl 200). Na druhou stranu se ukazuje, ze vyzkum rezistence u malych deti, ktere za sebou maji PMTCT (Prevention of Mother To Child Transmission - prevence prenosu HIV z matky na dite, v zasade to znamena, ze matka bere v tehotenstvi urcite leky a dite po narozeni stejne tak) zacina byt v centru pozornosti. Svetova zdravotnicka organizace pripravuje podobny vyzkum, ale zatim ho nemaji schvaleny a dovymysleny, takze mame naskok. Ted uz teda jen ty deti aby se zase objevily.
Tenhle tyden je narocny, protoze jsem na praci sama - Sinnah (to je ona sestra, ktera za me vyzaduje pet krav a spolupracuje se mnou na studii) ma dovolenou a Dolly, druha spoluobyvatelka kancelare, je doma s rodinou, protoze ji behem dvou tydnu zemrel dedecek i tatinek. Ja jsem unavena (spankovy deficit) a bez tech dvou je mi v nemocnici trochu smutno. Teda krome dnu, kdy je HIV klinika - to je zivo a veselo a clovek zapomene na unavu (i na temer vsechno ostatni). Prace me tam porad ohromne bavi, ted se navic ohromne poucuju co se geografie tyce - deti vyrazeji na Vanoce domu, tak se jich vzdycky ptam, kam jedou, a pote, co mi to reknou, tak stejne nejsem o nic chytrejsi, takze mi reknou nejake prilehle vetsi mesto a koukaji, jestli jsem nespadla z visne, kdyz nevim, kde to je. Tak se priznam, ze nejsem mistni, a zeptam se proste, jestli je to blizko hranic se Zimbabwe nebo s Mozambikem - to abych vedela, jestli jim mam napsat antimalarickou profylaxi. Potom se ukaze, ze leky, ktere jim za tim ucelem piseme, nejsou v nemocnicni lekarne (tam ostatne neni ledacos a nektere veci nam odmitaji objednat, i kdyz by meli), tak jim musime vydavat soukrome predpisy a doufat, ze to rodice opravdu koupi a opravdu to tomu diteti daji.
Coz mi pripomina, ze bych si mela vzit svou prvni predcestovni davku - velky road trip zacina za necele dva tydny!
Krome toho se snazim dotvorit formulare a dotazniky pro nas vyzkumny projekt, ktery se ted rozsiril i o maminky (Theresa, moje supervizorka, si mysli, ze kdyz budeme pichat i do maminek, budou si pripadat s ditetem jako tym a budou mit mensi tendenci odpadat. Ja si myslim, ze teda uvidime). Bohuzel se nam za cely listopad nepovedlo najit jedine vhodne dite do studie, takze jich mame porad jen 17 (puvodni predpoklad byl 200). Na druhou stranu se ukazuje, ze vyzkum rezistence u malych deti, ktere za sebou maji PMTCT (Prevention of Mother To Child Transmission - prevence prenosu HIV z matky na dite, v zasade to znamena, ze matka bere v tehotenstvi urcite leky a dite po narozeni stejne tak) zacina byt v centru pozornosti. Svetova zdravotnicka organizace pripravuje podobny vyzkum, ale zatim ho nemaji schvaleny a dovymysleny, takze mame naskok. Ted uz teda jen ty deti aby se zase objevily.
Tenhle tyden je narocny, protoze jsem na praci sama - Sinnah (to je ona sestra, ktera za me vyzaduje pet krav a spolupracuje se mnou na studii) ma dovolenou a Dolly, druha spoluobyvatelka kancelare, je doma s rodinou, protoze ji behem dvou tydnu zemrel dedecek i tatinek. Ja jsem unavena (spankovy deficit) a bez tech dvou je mi v nemocnici trochu smutno. Teda krome dnu, kdy je HIV klinika - to je zivo a veselo a clovek zapomene na unavu (i na temer vsechno ostatni). Prace me tam porad ohromne bavi, ted se navic ohromne poucuju co se geografie tyce - deti vyrazeji na Vanoce domu, tak se jich vzdycky ptam, kam jedou, a pote, co mi to reknou, tak stejne nejsem o nic chytrejsi, takze mi reknou nejake prilehle vetsi mesto a koukaji, jestli jsem nespadla z visne, kdyz nevim, kde to je. Tak se priznam, ze nejsem mistni, a zeptam se proste, jestli je to blizko hranic se Zimbabwe nebo s Mozambikem - to abych vedela, jestli jim mam napsat antimalarickou profylaxi. Potom se ukaze, ze leky, ktere jim za tim ucelem piseme, nejsou v nemocnicni lekarne (tam ostatne neni ledacos a nektere veci nam odmitaji objednat, i kdyz by meli), tak jim musime vydavat soukrome predpisy a doufat, ze to rodice opravdu koupi a opravdu to tomu diteti daji.
Coz mi pripomina, ze bych si mela vzit svou prvni predcestovni davku - velky road trip zacina za necele dva tydny!
úterý 23. listopadu 2010
Blizka setkani nestejne velikych druhu
Ano, mam tendenci byt monotematicka, takze se omlouvam za dalsi zvireci tema a slibuju, ze priste se zase uchylim k HIV, jihoafricke historii nebo necemu takovemu. Neda mi to ale nenapsat o zazitku z predminule nedele, kdy jsme se spolubydlicimi mladenci z Holandska (jsou tu pomerne novi) vyrazili na safari do narodniho parku Pilanesberg. Svitani nas zastihlo na silnici a jiz po sedme rano jsme vjizdeli do parku, kde jsme kazdy doufali v neco: kluci ve lvy a gepardy, ja ve slony.
Vicemene cely den jsme potom jezdili po prasnych cestach, obdivovali nejcasteji zebry a antilopy, kterych byla vsude spousta, a take pakone (i tech bylo dost). Obcas se nekde pod akacii valel nosorozec nebo dva (jsou obrovsti!) a nekolikrat jsme z dalky zahledli hrochy, kteri maji bajecne reseni pro horke dny: travi je zcela ponoreni pod vodou, jen obcas vynori nozdry a oci, nadechnou se, zatrepou usima a zase zmizi. Cas od casu je popadne rapl a pote, co vedle sebe dlouhe minuty mirumilovne lezeli, zarvou, vyrazi proti sobe a zase se stahnou. Maji ohromne zuby!
Slony jsme videli vicemene z dalky, az nam jedna dobra duse poradila, ze se u jezera kousek od nas nachazi stado asi padesati slonu, tak jsme tam nadsene vyrazili. Mladenci uz v te dobe usinali a stezovali si, ze by je probudil jedine lev (antilopy byly zcela bez ucinku), kdyz v tom jsme vjeli na cestu, okolo ktere se paslo opravdu velke stadecko slonu. Zcela nezkusene a nevydesene jsem zajela blizko k nim, zastavila a kochala se zviratky. Pred nami stalo auto a za nami taky, tim chci jen rict, ze jsme nemeli moc moznosti odjet, coz se ukazalo jako ne zcela stastne ve chvili, kdy se jeden veliky samec prestal venovat kerum okolo cesty a zacal se prochazet mezi auty. Okolo malickeho volkswagenu pred nami pochodoval dobrych 5 minut, pak se pred nim zastavil a zatrasl hlavou. Hluboce jsem litovala osazenstvo neboheho vozu - ale jen do chvile, kdy se slon rozhodl, ze ted se podiva na zoubek nam. Dosel k autu, zastavil se vedle nej a otevrenym okynkem koukal dovnitr. Reknu vam, to zvire je obrovske a budi respekt. Pak zase zatrasl hlavou, cimz v nas spolehlive zastavil krevni obeh, a vydal se dal. Bledi mladenci me rozrusene povzbudili k odjezdu, pricemz se ukazalo, ze auto nejde nastartovat. Po nervozni minute, ktera se zdala vecnosti, se ukazalo, ze mam spatne zarazeno, a odjeli jsme.
Ospalost nas po teto prihode zcela presla a touha videt zvirata zblizka taky. Priste uz vim, ze jezdit do stada slonu se nema. A pro hrochy a nosorozce a buvoly plati uplne to same!
Slon vyfoceny z auta pred nami - my sedime v bilem mercedesu.
Vicemene cely den jsme potom jezdili po prasnych cestach, obdivovali nejcasteji zebry a antilopy, kterych byla vsude spousta, a take pakone (i tech bylo dost). Obcas se nekde pod akacii valel nosorozec nebo dva (jsou obrovsti!) a nekolikrat jsme z dalky zahledli hrochy, kteri maji bajecne reseni pro horke dny: travi je zcela ponoreni pod vodou, jen obcas vynori nozdry a oci, nadechnou se, zatrepou usima a zase zmizi. Cas od casu je popadne rapl a pote, co vedle sebe dlouhe minuty mirumilovne lezeli, zarvou, vyrazi proti sobe a zase se stahnou. Maji ohromne zuby!
Slony jsme videli vicemene z dalky, az nam jedna dobra duse poradila, ze se u jezera kousek od nas nachazi stado asi padesati slonu, tak jsme tam nadsene vyrazili. Mladenci uz v te dobe usinali a stezovali si, ze by je probudil jedine lev (antilopy byly zcela bez ucinku), kdyz v tom jsme vjeli na cestu, okolo ktere se paslo opravdu velke stadecko slonu. Zcela nezkusene a nevydesene jsem zajela blizko k nim, zastavila a kochala se zviratky. Pred nami stalo auto a za nami taky, tim chci jen rict, ze jsme nemeli moc moznosti odjet, coz se ukazalo jako ne zcela stastne ve chvili, kdy se jeden veliky samec prestal venovat kerum okolo cesty a zacal se prochazet mezi auty. Okolo malickeho volkswagenu pred nami pochodoval dobrych 5 minut, pak se pred nim zastavil a zatrasl hlavou. Hluboce jsem litovala osazenstvo neboheho vozu - ale jen do chvile, kdy se slon rozhodl, ze ted se podiva na zoubek nam. Dosel k autu, zastavil se vedle nej a otevrenym okynkem koukal dovnitr. Reknu vam, to zvire je obrovske a budi respekt. Pak zase zatrasl hlavou, cimz v nas spolehlive zastavil krevni obeh, a vydal se dal. Bledi mladenci me rozrusene povzbudili k odjezdu, pricemz se ukazalo, ze auto nejde nastartovat. Po nervozni minute, ktera se zdala vecnosti, se ukazalo, ze mam spatne zarazeno, a odjeli jsme.
Ospalost nas po teto prihode zcela presla a touha videt zvirata zblizka taky. Priste uz vim, ze jezdit do stada slonu se nema. A pro hrochy a nosorozce a buvoly plati uplne to same!
úterý 16. listopadu 2010
Nevesta za pet krav
Dnes kratka zprava o jihoafrickych tradicich co se manzelskych svazku tyce, abyste vedeli, jestli se nahodou nechcete prestehovat (mladenci). Je tady mozno uzavrit mnohocetne manzelstvi, ovsem pozor - pouze muzi smeji mit vice manzelek, zeny muzou mit pouze jednoho muze. Je to dane kulturou a zvyklostmi ruznych narodnostnich a kmenovych skupin. Napriklad soucasny prezident Jacob Zuma ma manzelky ctyri, coz nektere Afrikance rozciluje, protoze na kazdou manzelku prispivaji ze svych dani, takze cim vic manzelek, tim drazsi prezident. Afrikanci jsou potomci evropskych pristehovalcu, kteri diky absenci patricnych kulturnich tradic muzou mit pouze jednu manzelku, coz je mozna taky trochu rozciluje a Zumovi zavidi.
Puvodni kmeny maji take ve zvyku, ze zenich zaplati rodicum nevesty patricny obnos - vlastne si manzelku koupi. To bohuzel vede k tomu, ze se mladenci do zeneni nezenou a pote, co si poridi dite (protoze zena by mela pred svatbou prokazat plodnost) se na svatbu vykaslou, protoze na ni nemaji. Dolly a Sinnah ode me vyzvidaly, kolik se za manzelku plati u nas, tak jsem jim vysvetlila, ze u nas se neplati a ze se vdavame a zenime ze svobodne vule, coz je z nejakeho duvodu rozesmalo. Sinnah pak chvili premyslela a nakonec rekla, ze kdyz za me moji rodice nechteji zaplatit, bude za me chtit zaplatit ona. Zeptala jsem se, kolik za me bude chtit, nacez zase chvili premyslela a nakonec prohlasila, ze pet krav. Pet krav je totiz vynikajicich, protoze muzou mit telata a tim padem se bohatstvi samo mnozi. Prislo mi, ze pet krav je docela malo, ale Sinnah rekla, ze jedna krava stoji ctyri az pet tisic randu (coz je okolo trinacti tisic korun) a ze nechce, aby muj budouci manzel zbankrotoval, protoze se o me bude muset starat.
Poselstvi na zaver: mili uchazeci o mou spanilou rucku: nabidky s fotografiemi uslechtilych sudokopytniku zasilejte prosim Sinnah do nemocnice Kalafong.
Puvodni kmeny maji take ve zvyku, ze zenich zaplati rodicum nevesty patricny obnos - vlastne si manzelku koupi. To bohuzel vede k tomu, ze se mladenci do zeneni nezenou a pote, co si poridi dite (protoze zena by mela pred svatbou prokazat plodnost) se na svatbu vykaslou, protoze na ni nemaji. Dolly a Sinnah ode me vyzvidaly, kolik se za manzelku plati u nas, tak jsem jim vysvetlila, ze u nas se neplati a ze se vdavame a zenime ze svobodne vule, coz je z nejakeho duvodu rozesmalo. Sinnah pak chvili premyslela a nakonec rekla, ze kdyz za me moji rodice nechteji zaplatit, bude za me chtit zaplatit ona. Zeptala jsem se, kolik za me bude chtit, nacez zase chvili premyslela a nakonec prohlasila, ze pet krav. Pet krav je totiz vynikajicich, protoze muzou mit telata a tim padem se bohatstvi samo mnozi. Prislo mi, ze pet krav je docela malo, ale Sinnah rekla, ze jedna krava stoji ctyri az pet tisic randu (coz je okolo trinacti tisic korun) a ze nechce, aby muj budouci manzel zbankrotoval, protoze se o me bude muset starat.
Poselstvi na zaver: mili uchazeci o mou spanilou rucku: nabidky s fotografiemi uslechtilych sudokopytniku zasilejte prosim Sinnah do nemocnice Kalafong.
sobota 13. listopadu 2010
O delfinech
Rikala jsem si, ze tu pisu porad jenom o virech a nemocich a pritom je to tak krasna zeme plna zazraku, tak jsem se rozhodla dneska napsat neco malo o nasi ceste po jiznim pobrazi, kterou jsme podnikli s mymi rodici minuly tyden.
Pohybovali jsme se mezi Kapskym mestem a narodni parkem Tsitsikamma a celou tu dobu jsem byla uplne vedle z oceanu a krasy pobrezi, po kterem jsme jeli. Jednim z nejvetsich zazitku byl mys Dobre nadeje, kde studeny vitr od Antarktidy zene Atlantik na krasna skaliska, takze to tam vsechno bouri a vsude je plno morske peny (takze se tam asi rodi i morske vily). S mou slabosti pro dobrodruznou literaturu nebylo tezke si predstavit vsechny ty ostrilene morske vlky, co se tu kdysi prodirali neobjevenymi cestami a mys nazyvali podle toho, jake bylo zrovna pocasi, kdyz pluli okolo. Nakonec vyhrali pragmaticti Portugalci, pro ktere znamenal nadeji pro obchod.
Dalsi uzasny zazitek prisel zcela necekane na pobrezi u Tsitsikammy, coz je chraneny zbytek kdysi obrovskeho lesa pokryvajiciho cele jizni pobrezi, kdy jsme si vysli na vecerni prochazku po utesech a najednou okolo nas proplulo cele stado delfinu. Bylo jich asi padesat a bylo uzasne je pozorovat, jak surfovali na vlnach. Vzdycky se jich nekolik vedle sebe vezlo po hrbetu vlny ploutev vedle ploutve a tesne predtim, nez se vlna prevalila, vyskocili pozpatku a placli sebou do oceanu. Dojalo me to a hrozne se mi libilo je pozorovat, jak se bavi a uzivaji si.
Takze doufam, ze vy vsichni si taky uzivate a bavite se, protoze i kdyz je obcas potreba delat obtizna rozhodnuti a prezit tezke casy, je svet v zasade vesele a hrave misto.
Pohybovali jsme se mezi Kapskym mestem a narodni parkem Tsitsikamma a celou tu dobu jsem byla uplne vedle z oceanu a krasy pobrezi, po kterem jsme jeli. Jednim z nejvetsich zazitku byl mys Dobre nadeje, kde studeny vitr od Antarktidy zene Atlantik na krasna skaliska, takze to tam vsechno bouri a vsude je plno morske peny (takze se tam asi rodi i morske vily). S mou slabosti pro dobrodruznou literaturu nebylo tezke si predstavit vsechny ty ostrilene morske vlky, co se tu kdysi prodirali neobjevenymi cestami a mys nazyvali podle toho, jake bylo zrovna pocasi, kdyz pluli okolo. Nakonec vyhrali pragmaticti Portugalci, pro ktere znamenal nadeji pro obchod.
Dalsi uzasny zazitek prisel zcela necekane na pobrezi u Tsitsikammy, coz je chraneny zbytek kdysi obrovskeho lesa pokryvajiciho cele jizni pobrezi, kdy jsme si vysli na vecerni prochazku po utesech a najednou okolo nas proplulo cele stado delfinu. Bylo jich asi padesat a bylo uzasne je pozorovat, jak surfovali na vlnach. Vzdycky se jich nekolik vedle sebe vezlo po hrbetu vlny ploutev vedle ploutve a tesne predtim, nez se vlna prevalila, vyskocili pozpatku a placli sebou do oceanu. Dojalo me to a hrozne se mi libilo je pozorovat, jak se bavi a uzivaji si.
Takze doufam, ze vy vsichni si taky uzivate a bavite se, protoze i kdyz je obcas potreba delat obtizna rozhodnuti a prezit tezke casy, je svet v zasade vesele a hrave misto.
středa 10. listopadu 2010
Po prestavce
Po dlouhe dobe zase zdravim z Pretorie - tentokrat bez hacku a carek, protoze mi po krasnem a dlouholetem vztahu necekane umrel laptop - samozrejme tesne predtim, nez jsem zazalohovala na flashku projekt, na kterem tu pracuju. Laptopi smrti bude trpet asi i blog, protoze se mi tim znacne omezil pristup na net, a predevsim picasa - aspon bude promitani fotek v ramci Bio Orion plne prekvapeni.
Posledni dva tydny byly plne cestovani a dobrodruztvi. Na konci rijna jsem se necekane a na posledni chvili dostala na konferenci o rezistenci v lecbe HIV, coz bylo ohromne zajimave. Ucastnici byli velmi pestra smesice lidi ze vsech moznych zemi a vsech moznych oblasti vyzkumu a klinicke praxe, takze se tam sesli slovutni profesori, laboratorni mysi i doktori a sestry z HIV klinik. To bylo velmi prijemne, protoze se vsichni snazili mit zajimave a polopaticke prednasky, i kdyz virologove obcas zabehli do DNA sekvenci a mutaci a vyskali nad nimi nadsenim, zatimco my ostatni jsme po sobe koukali a smali jsme se.
V prestavkach nam promitali kratky film, ktery je vybornou ilustraci toho, jak zazracny ucinek maji antiretrovirotika pouzivana v lecbe HIV - kdyz se berou poradne. To je porad nejvetsi problem lecby, protoze vetsina rezistence na lecbu vznikne, kdyz pacient bere leky nepravidelne. Ma potom v tele mnohem vic kopii viru nez by mel mit, navic preziji predevsim ty, ktere jsou odolnejsi na danou lecbu. Vesele se mnozi a protoze HIV nema zadne "opravne" zarizeni pro svou genetickou informaci (na rozdil od naproste vetsiny ostatnich organizmu), casto mutuji. Je pak nasnade, ze se drive ci pozdeji vynori mutace, ktera zpusobi, ze se virus stane rezistentnim na lecbu - to znamena, ze se vyrazne snizi ucinnost pouzivanych leku. Vyber ve verejnem sektoru neni prilis velky, navic po selhani prvni linie lecby je vyssi pravdepodobnost, ze selze i druha linie.
Je tedy jasne, ze nejlepsi je, kdyz pacienti berou pravidelne spravne davky leku. Zni to jednoduse, ale ve skutecnosti je to velmi komplikovane. Jednak je HIV obrovske spolecenske stigma, o kterem treba nechcete ani rict svemu partnerovi (o rodicich a sousedech nemluve), protoze se do toho primotavaji veci jako nevera, ktere jsou dost obtizne samy o sobe. Krom toho maji leky neprijemne vedlejsi ucinky a nektere chutnaji opravdu priserne. Je tedy potreba s pacientem mluvit, poslouchat ho, resit problemy hned, nenechat ho v tom plavat a pristupovat k cele veci multidisciplinarne (priserny slovo). U nas na klinice je to tak, ze pri kazde navsteve vidi pacienta sestry, doktor, specialista na vyzivu, specialista na psychomotoricky vyvoj a kdyz je potreba, tak i socialni pracovnice Mary, ktera casto svede zazraky.
A zazraky umi i ty leky - muzete se podivat tady: http://www.youtube.com/watch?v=tdolrSzXj4A
Posledni dva tydny byly plne cestovani a dobrodruztvi. Na konci rijna jsem se necekane a na posledni chvili dostala na konferenci o rezistenci v lecbe HIV, coz bylo ohromne zajimave. Ucastnici byli velmi pestra smesice lidi ze vsech moznych zemi a vsech moznych oblasti vyzkumu a klinicke praxe, takze se tam sesli slovutni profesori, laboratorni mysi i doktori a sestry z HIV klinik. To bylo velmi prijemne, protoze se vsichni snazili mit zajimave a polopaticke prednasky, i kdyz virologove obcas zabehli do DNA sekvenci a mutaci a vyskali nad nimi nadsenim, zatimco my ostatni jsme po sobe koukali a smali jsme se.
V prestavkach nam promitali kratky film, ktery je vybornou ilustraci toho, jak zazracny ucinek maji antiretrovirotika pouzivana v lecbe HIV - kdyz se berou poradne. To je porad nejvetsi problem lecby, protoze vetsina rezistence na lecbu vznikne, kdyz pacient bere leky nepravidelne. Ma potom v tele mnohem vic kopii viru nez by mel mit, navic preziji predevsim ty, ktere jsou odolnejsi na danou lecbu. Vesele se mnozi a protoze HIV nema zadne "opravne" zarizeni pro svou genetickou informaci (na rozdil od naproste vetsiny ostatnich organizmu), casto mutuji. Je pak nasnade, ze se drive ci pozdeji vynori mutace, ktera zpusobi, ze se virus stane rezistentnim na lecbu - to znamena, ze se vyrazne snizi ucinnost pouzivanych leku. Vyber ve verejnem sektoru neni prilis velky, navic po selhani prvni linie lecby je vyssi pravdepodobnost, ze selze i druha linie.
Je tedy jasne, ze nejlepsi je, kdyz pacienti berou pravidelne spravne davky leku. Zni to jednoduse, ale ve skutecnosti je to velmi komplikovane. Jednak je HIV obrovske spolecenske stigma, o kterem treba nechcete ani rict svemu partnerovi (o rodicich a sousedech nemluve), protoze se do toho primotavaji veci jako nevera, ktere jsou dost obtizne samy o sobe. Krom toho maji leky neprijemne vedlejsi ucinky a nektere chutnaji opravdu priserne. Je tedy potreba s pacientem mluvit, poslouchat ho, resit problemy hned, nenechat ho v tom plavat a pristupovat k cele veci multidisciplinarne (priserny slovo). U nas na klinice je to tak, ze pri kazde navsteve vidi pacienta sestry, doktor, specialista na vyzivu, specialista na psychomotoricky vyvoj a kdyz je potreba, tak i socialni pracovnice Mary, ktera casto svede zazraky.
A zazraky umi i ty leky - muzete se podivat tady: http://www.youtube.com/watch?v=tdolrSzXj4A
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)