Learning it the hard way

Jeste tu nejsem ani tyden a uz mam pocit, ze uplynula cela vecnost. Bude to tim, ze se kazdy den deje spousta novych veci, ktere se snazim absorbovat a zpracovat. Nejvic vyrizena jsem z dopravy. Je mimoradne zabavne, kdyz se clovek a) de facto uci ridit (inkoust na ridicaku jeste poradne neoschnul), b) snazi se ridit vlevo, vlevo, vlevo (jizda v protismeru skodi zdravi!), c) je treba prezit hustou a intenzivni dopravu, ktera na silnicich vladne a d) je treba se neztratit. Posledni zasadu jsem porusila vcera, kdyz jsem se cestou do nemocnice Kalafong, kde pracuju, ztratila jednou (vyborne) a cestou zpet ctyrikrat (ehm).

Pretorie je totiz zabavna v tom, ze je zalozena na dumyslnem systemu jednosmerek, takze cesta tam v zadnem pripade neni stejna jako cesta zpatky. Dneska uz jsem to ale nastesti zvladla dobre, tak to snad pujde. Dokonce uz ani nezapominam odbrzdit rucni brzdu (auto je nastesti chytre a upozorni me pipanim, kdyz se mu neco nelibi) a rozsvitit v noci svetla. Fantasticke.

Nemocnice, ve ktere pracuju (uprimne receno, zatim tedy spis okounim a nasavam vedomosti a zjistuju, jak se zapojit), je na samem okraji Pretorie. Je to statni nemocnice, takze klientela jsou vetsinou chudi lide a temer bez vyjimky cernosi, doktori jsou ale vyborni a probiha tam i vyuka mediku. Ti maji na rozdil od nas mnohem vice praxe a zrejme mnohem mene teorie, protoze na ni zkratka nezbyva cas - vetsinu casu v poslednich dvou letech studia travi u pacientu.

Vsichni tu umeji hodne dobre vysetrovat a maji vycvicene ruce. Na medicich je hodne zodpovednosti - vysetruji pacienty, berou krev, umeji spoustu ruznych ukonu, ktere my jsme vzdycky pozorovali zpovzdali (treba lumbalni punkci nebo vedeni spontanniho porodu). Priblizne jednou tydne slouzi pres noc. Tahle namaha se ale nakonec velmi vyplati - nastupni plat lekare je opravdu zavidenihodny, priblizne ctyrikrat vyssi nez u nas (a ceny jsou srovnatelne, jen si musite navic poridit zabezpeceni na vsechno mozne od auta az po dum).

Spektrum pacientu je uplne jine, prevladaji infekce - maji tu hodne tuberkulozy a HIV, casto obe dve mrchy dohromady. Take se tomu hodne venuji, nakonec i ten vyzkum, se kterym tu pomaham, je zameren na prevenci prenosu HIV z matky na dite. V soucasne dobe se totiz dava novorozencum HIV pozitivnich matek pri porodu jedna davka nevirapinu (lek proti HIV), coz snizuje riziko prenosu infekce. Ukazuje se ale, ze pokud se dite i pres tuto profylaxi (to znamena konkretni ochrana pred urcitou nemoci) nakazi HIV (bud uz je nakazene z tehotenstvi nebo se nakazi pri porodu ci pri kojeni), je u nej vyssi riziko, ze nemoc bude mit horsi prubeh. To je zpusobene tim, ze jednorazova mala davka leku znici vetsinu citlivych viru, ale mala cast populace, ktera je na lek odolnejsi, prezije a mnozi se. Protoze odolala utoku, je odolnejsi a u techto pacientu snaz vznika rezistence na lecbu - to znamena, ze u nich lecba neucinkuje.

Zatim ale neni uplne jasne, zda to tak opravdu funguje a jak moc je to pravda. Na tuto otazku by mela pomoci odpovedet studie, se kterou tu pomaham. Sledujeme deti do peti let, ktere jsou HIV pozitivni, chystaji se zahajit lecbu (to je dulezite, protoze potrebujeme vedet, jak moc je u nich infekce vazna pred zahajenim lecby) a pri narozeni dostaly jednu davku nevirapinu.

Ted je nasim hlavnim ukolem tyhle deti mezi pacienty v Kalafongu najit a presvedcit jejich rodice, aby do studie vstoupili. Neni to takova legrace, protoze rada deti jsou z ruznych duvodu sirotci, staraji se o ne prarodice, kteri nevedi, co deti dostali pri porodu, nemaji stare karty a zpravy...a je to cele takove mirne africky dezorganizovane. Zadne pocitacove databaze a podobne vystrelky :)

Taky si zvykam na to, ze je treba se neustale aktivne hlasit a pripominat, abych se necemu tu priucila. To je ale nakonec velmi uzitecna vec, kterou je dobre trenovat, protoze se hodi vsude.

Prakticka pripominka na zaver: zlobi mi tu seznam (nechce se nacitat), takze konvertuju na gmail. Adresa je stejna, jen misto seznam.cz je za zavinacem gmail.com. Budu moc rada za maily, mejte se krasne a uzivejte podzim!

Hlavou dolu, nohama vzhuru!

Tak tedy zdravim z Afriky. Jsem na jizni polokouli a tim padem bych mela trcet ze zeme hlavou dolu, ale maji to tady dobre zarizene a trcim normalne nahoru. Dorazila jsem v patek v noci a od te doby se hlavne snazim rozkoukat se, zjistit, co tu budu delat, seznamit se a pokud mozno se tu nejak zabydlet.

Cesta sem byla prijemna, i kdyz pekelne dlouha (nicmene to by vas nemelo odradit od toho, abyste sem za mnou prijeli!:) - bylo treba preletet celou sirou Afriku (je fakt velka), nastesti letadlo jmenem Darjeeling Railway (vidite tu shodu okolnosti? Temer na den presne devet let po prvnim letu do Indie letim do Afriky indickym vlakem. Ha!) nezavahalo ani v turbulencich.

Hlavni naplni vikendu bylo zabydlovani se na malicke koleji, kde nas bydli asi 12 mezinarodnich studentu (sami evropani) a doktoru. Mam svuj maly pokojik s vyhledem na kere a staveniste (ale jde to) a jsem tam spokojena, spolubydlici jsou opravdu mili a zrejme s nimi pujde leccos podniknout. Rozciluji me jen tim, ze po sobe neumyvaji nadobi v kuchyni. O vikendu jsem ji uklidila a vcera tam byl zase pekny neporadek. Se slzou v oku vzpominam na Jancu, ze by to dala do poradku a vsechny srovnala do late.

Vcera a dneska jsem jezdila s Theresou - moje supervizorka, ktera vede vyzkum HIV, na kterem budu pracovat - po klinikach, seznamovala se s lidmi a taky s autem, ktere mam od Theresy pujcene. Je to ohromny bily mercedes ("kazdy chceme mit mercedes a jen nekteri z nas si to priznaji", tak ja ho teda ted mam, i kdyz jen pujceny) a jsem z nej cela diva. Jednak je ta kraksna obrovska, jednak se tu jezdi vlevo, ridici taxiku jsou trochu silenci a taky ta ekostopa...ale bez nej by to bylo o dost obtiznejsi. Jednak je to do nemocnice daleko a druhak to neni vsude uplne bezpecne. O neexistujici funkcni verejne doprave nemluve.

Mala historka, abyste vedeli, jak je to tu s dopravou: vlada se nedavno pokusila zavest bodovy system pro ridice (jako mame u nas). Ridici taxiku (to jsou ti silenci, pro ktere cervena neplati) okamzite usporadali protestni pochod, ze v tom pripade by oni vsichni hned prisli o ridicak a ztratili tak jedinou obzivu, kterou umi. Fascinujici sebereflexe.

Jinak jsou tu lidi ohromne mili, opravdu srdecni a vstricni. Zatim moc netusim, co presne tu budu delat a trochu me to frustruje (spatne snasim, kdyz jsem nevyuzita), ale predpokladam, ze je to otazka par dnu, nez se rozkoukam a zjistim co, kde a jak. Tak mi drzte palce :)

Co všechno člověk potřebuje, aby odjel na druhou stranu polokoule

V první řadě Kukyho, to je jasné. Kuky, jak známo, se vrací a svého doprovodného člověka si přitom bere neustále s sebou, takže by měl každý cestovatel s ambicí vrátit se nakonec do rodné země mít svého Kukyho vždy při sobě. Tímto bych chtěla poděkovat Janče, že mi Kukyho vlastnoručně vyrobila. S Kukym jedeme 17. září do Jihoafrické republiky dělat výzkum HIV, učit se léčit lidi a taky zažívat dobrodružství a objevovat. 

K tomu kromě Kukyho ovšem člověk také potřebuje různé zábavné dokumenty - třeba pokud si žádá o jihoafrické vízum a je vdovec, potřebuje mimo jiné úmrtní list své nebohé ženy, samozřejmě soudně přeložený. Já jsem naštěstí svobodná, takže stačilo na ambasádu doložit pouze výpis z rejstříku trestů (soudně přeložený), zvací dopis, takové ty běžné věci jako pas a fotky a - pozor - lékařské potvrzení o tom, že nemám lepru, žádnou sexuálně přenosnou chorobu ani jinou infekční nemoc a že nejsem fyzicky ani mentálně postižená, přičemž mentální postižení zahrnuje neurózy, psychózy, epilepsie, mentální retardaci a několik dalších psychopatologických jednotek. Naštěstí si kamarádka doktorka, která mi kouzelné razítko na tento papír dávala, nepřečetla, co vlastně podepisuje.

Získání pracovního povolení a registrace na místním ministerstvu zdravotnictví je taky fantastická záležitost - vyplnila jsem mnoho formulářů a nashromáždila tolik dokumentů ohledně vlastní osoby, kolik jsem nepotřebovala za celý předchozí život. Kamenem úrazu se ukázala notářsky ověřená kopie cestovního pasu, kterou jihoafrické úřady vyžadují a jejíž pořízení je bohužel v Evropské Unii nelegální.

Jsem moc zvědavá, co mě v téhle zemi, která má tak zábavný byrokratický aparát, čeká.