Návrat plný katastrof a trocha bilancování

Zdravím všechny pravidelné i nepravidelné čtenáře. Omlouvám se za dlouhou pauzu, kdy jsem nepsala - poslední tři týdny v Africe jsem trávila cestováním se svým milým Pepou, který za mnou dojel. Velmi jsme si to užili - ujeli jsme tři a půl tisíce kilometrů deštěm, mlhou, bouřkou i blátem, prošli jsme se na safari mezi nosorožci a buvoly, přežili jsme mou mořskou nemoc při šnorchlování (není hezké zvracet, když plavete v moři) i Pepovu zatím neidentifikovanou chorobu z hmyzího kousnutí, jejíž pracovní diagnóza se pohybovala někde mezi malárií a morem. Vánoce jsme oslavili v zuluské chýši v zapadlém koutě Dračích hor tuňákem z konzervy a rýží a mikulášskou čokoládu jsme schroustali po cestě. Bylo to pěkné a přiměřeně dobrodružné a koho by to víc zajímalo, může dorazit na promítání, které bude v dubnu.

Návrat z Afriky byl zábavný. Začal tím, že se na letišti v Johannesburgu ukázalo, že můj kufr, který byl již zcela zabalen v kokonu bezpečnostní folie, je o čtyři kila těžší, než je přípustné. Abychom se zbavili nadbytečných kil a vyhnuli se tak placení 100 dolarů, rozhodli jsme se vyndat a přemístit notebook. Při jeho lovení z druhého konce zavazadla, než který jsme otevřeli, jsem postupně na zem vyložila dalekohled, dvě lahve vína, špinavé oblečení, několik podprsenek a GPSku, načež jsme jednu lahev ČERVENÉHO vína skopli a rozbili. Víno se rozteklo pod batohy a všude kolem, byla to opravdu hezká scénka. Vše pokračovalo v Amsterdamu, kde bezpečnostní kontrola odhalila v mém batůžku lovecký nůž, o kterém jsem neměla tušení. Naštěstí mě nechtěli zatknout a nechali nás jít k letadlu do Prahy.

Bohužel se ale ukázalo, že nám letadlo uletělo, zatímco jsme se v klidu váleli na pohodlných pohovkách, prohlíželi si výstavu starých mistrů a hráli na veřejné letištní klavírní křídlo, protože jsme omylem přeřídili čas o dvě hodiny nazpátek namísto jedné. Ochotné ženy v přepážce trasferu nás naštěstí zdarma přebookovaly na následující let do Prahy. Třešinkou na dortu katastrof pak bylo, že jsme v Praze marně čekali na kufry, které zůstaly v Amsterdamu. Naštěstí dorazily v pořádku další den.

Teď jsem tedy zpátky v Čechách a trochu se mi stýská po sluníčku a mé úžasné práci. V Africe jsem znovuobjevila svou vášeň pro medicínu. Zjistila jsem, že HIV je zatrolená bestie a velká výzva. Taky jsem si uvědomila, že vedle klinické medicíny bych se chtěla věnovat i výzkumu. A přesto, že má Jihoafrická republika řadu problémů, které ztrpčují každodenní život, jsem se tam nakazila něčím, čemu se v angličtině říká ´african bug´ - africkým bacilem, který vás táhne zpět na ten teplý, barevný, tančící, svobodný kontinent.

Vykricnik

Posledni pracovni tyden na detske imunologicke klinice je v plnem proudu a me je trochu smutno, ze je posledni. Mozna by to byl dobry cas na rekapitulaci, ale vzhledem k tomu, ze jsem zasnezena praci (to je vyraz, ktery jsem slysela paradoxne poprve v tehle letni zemi), to odsouvam na pozdeji. Zda se, ze pacienti pribyvaji (dneska jich prislo sedesat a byli jsme v nonstop nasazeni do trictvrte na ctyri s priblizne petiminutovou pauzou na obed, jestli tak muzu rikat sendvici zhltanemu pokoutne v ordinaci) a doktori naopak ubyvaji, pred koncem roku jsou vsichni vyplivani a utahani a mizi na dovolene a tak ruzne. Je to ale jen posledni vypeti pred 16. prosincem, kdy je statni svatek a kona se velka migrace - vsichni z mest jedou ke svym rodinam na venkov, takze se mesta vylidni, podniky se na mesic zavrou a cela zeme ma prazdniny.

Minuly patek jsem prozila maly kulturni sok, kdyz jsem nasi skvele socialni pracovnici Mary, jejiz prace si nesmirne vazim, poslala pacienta s doporucenim, ktere jsem zakocila slovy "Thank you!". Ten vykricnik tam byl, to je dulezity. Za nejakou chvili vidim Mary, ze obchazi sestry a doktorky z kliniky a ukazuje jim slozku s mou zpravou. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli je neco v neporadku. Mary s vycitavym pohledem zranene lane ukazala na vykricnik a rekla, ze tohle. Vydesila jsem se, co je na tom spatne, a Mary mi vysvetlila, ze je to jako bych se na ni zlobila. Polil me pot, mnohokrat jsem se omluvila a snazila se Mary vysvetlit, ze v mem kulturnim kontextu to znamena, ze chci zduraznit svou vdecnost.

S hruzou jsem si uvedomila, ze svym chovanim pravdepodobne pracovnice kliniky nevedomky urazim kazdy druhy den a ze jsem z jejich (ted myslim cernosskeho) hlediska slon v porcelanu. A taky me trochu stve, ze si to suskaji za mymi zady a neresi to primo. Cernobile tenze jsou tu evidentne jeste velmi zive a je zrejme, ze rany zpusobene apartheidem jsou opravdu hluboke.

Taky mi prihoda s vykricnikem osvetlila velmi rezervovane chovani nekterych sester a vetsiny recepcnich ke mne. Nutno ale rict, ze ledy obcas puknou diky neocekavanym vecem - prvni prulom byl, kdyz jsem je zacala zdravit v jejich jazyce. A druhy prisel ted v pondeli, kdyz jsem prisla do prace s hlavou plnou zapletenych copanku z vikendoveho vyletu na plaz. Zatimco belossti doktori se me vydesene ptali, co se mi stalo s vlasama, cernossti doktori a doktorky a sestry a recepcni mi nadsene osahavali copanky a rikali, ze je to moc pekne. Coz me vedlo k tomu, ze stale odkladam jejich rozpleteni - musim si tu prizen trochu uzit.

Malickosti

Muj pobyt na detske imunologicke (to aby v nazvu nebylo HIV) klinice se pomalu chyli ke konci, coz me nuti k tomu, abych dodelala, co mam dodelat, a jeste se necemu pokud mozno priucila. Vcera se mi konecne podarilo dotahnout jeden projekt, na kterem jsem tu pracovala dva mesice (a puvodne si rikala, ze je to zabava na odpoledne), ted uz jen dva dalsi (brnkacka, ze jo). Bylo to takove vicemene statisticky autisticke zadavani kodu do databaze a oprava chybnych kodu, ktere tam nekdo zadal prede mnou, zadne vzruso, ale z hlediska vsemoznych vyzkumu nezbytna prace, cimz jsem se uklidnovala, kdyz jsem travila nekolik velmi dlouhych hodin tim, ze jsem stridave mackala ctrl c a ctrl v.

Krome toho se snazim dotvorit formulare a dotazniky pro nas vyzkumny projekt, ktery se ted rozsiril i o maminky (Theresa, moje supervizorka, si mysli, ze kdyz budeme pichat i do maminek, budou si pripadat s ditetem jako tym a budou mit mensi tendenci odpadat. Ja si myslim, ze teda uvidime). Bohuzel se nam za cely listopad nepovedlo najit jedine vhodne dite do studie, takze jich mame porad jen 17 (puvodni predpoklad byl 200). Na druhou stranu se ukazuje, ze vyzkum rezistence u malych deti, ktere za sebou maji PMTCT (Prevention of Mother To Child Transmission - prevence prenosu HIV z matky na dite, v zasade to znamena, ze matka bere v tehotenstvi urcite leky a dite po narozeni stejne tak) zacina byt v centru pozornosti. Svetova zdravotnicka organizace pripravuje podobny vyzkum, ale zatim ho nemaji schvaleny a dovymysleny, takze mame naskok. Ted uz teda jen ty deti aby se zase objevily.

Tenhle tyden je narocny, protoze jsem na praci sama - Sinnah (to je ona sestra, ktera za me vyzaduje pet krav a spolupracuje se mnou na studii) ma dovolenou a Dolly, druha spoluobyvatelka kancelare, je doma s rodinou, protoze ji behem dvou tydnu zemrel dedecek i tatinek. Ja jsem unavena (spankovy deficit) a bez tech dvou je mi v nemocnici trochu smutno. Teda krome dnu, kdy je HIV klinika - to je zivo a veselo a clovek zapomene na unavu (i na temer vsechno ostatni). Prace me tam porad ohromne bavi, ted se navic ohromne poucuju co se geografie tyce - deti vyrazeji na Vanoce domu, tak se jich vzdycky ptam, kam jedou, a pote, co mi to reknou, tak stejne nejsem o nic chytrejsi, takze mi reknou nejake prilehle vetsi mesto a koukaji, jestli jsem nespadla z visne, kdyz nevim, kde to je. Tak se priznam, ze nejsem mistni, a zeptam se proste, jestli je to blizko hranic se Zimbabwe nebo s Mozambikem - to abych vedela, jestli jim mam napsat antimalarickou profylaxi. Potom se ukaze, ze leky, ktere jim za tim ucelem piseme, nejsou v nemocnicni lekarne (tam ostatne neni ledacos a nektere veci nam odmitaji objednat, i kdyz by meli), tak jim musime vydavat soukrome predpisy a doufat, ze to rodice opravdu koupi a opravdu to tomu diteti daji.

Coz mi pripomina, ze bych si mela vzit svou prvni predcestovni davku - velky road trip zacina za necele dva tydny!

Blizka setkani nestejne velikych druhu

Ano, mam tendenci byt monotematicka, takze se omlouvam za dalsi zvireci tema a slibuju, ze priste se zase uchylim k HIV, jihoafricke historii nebo necemu takovemu. Neda mi to ale nenapsat o zazitku z predminule nedele, kdy jsme se spolubydlicimi mladenci z Holandska (jsou tu pomerne novi) vyrazili na safari do narodniho parku Pilanesberg. Svitani nas zastihlo na silnici a jiz po sedme rano jsme vjizdeli do parku, kde jsme kazdy doufali v neco: kluci ve lvy a gepardy, ja ve slony.

Vicemene cely den jsme potom jezdili po prasnych cestach, obdivovali nejcasteji zebry a antilopy, kterych byla vsude spousta, a take pakone (i tech bylo dost). Obcas se nekde pod akacii valel nosorozec nebo dva (jsou obrovsti!) a nekolikrat jsme z dalky zahledli hrochy, kteri maji bajecne reseni pro horke dny: travi je zcela ponoreni pod vodou, jen obcas vynori nozdry a oci, nadechnou se, zatrepou usima a zase zmizi. Cas od casu je popadne rapl a pote, co vedle sebe dlouhe minuty mirumilovne lezeli, zarvou, vyrazi proti sobe a zase se stahnou. Maji ohromne zuby!

Slony jsme videli vicemene z dalky, az nam jedna dobra duse poradila, ze se u jezera kousek od nas nachazi stado asi padesati slonu, tak jsme tam nadsene vyrazili. Mladenci uz v te dobe usinali a stezovali si, ze by je probudil jedine lev (antilopy byly zcela bez ucinku), kdyz v tom jsme vjeli na cestu, okolo ktere se paslo opravdu velke stadecko slonu. Zcela nezkusene a nevydesene jsem zajela blizko k nim, zastavila a kochala se zviratky. Pred nami stalo auto a za nami taky, tim chci jen rict, ze jsme nemeli moc moznosti odjet, coz se ukazalo jako ne zcela stastne ve chvili, kdy se jeden veliky samec prestal venovat kerum okolo cesty a zacal se prochazet mezi auty. Okolo malickeho volkswagenu pred nami pochodoval dobrych 5 minut, pak se pred nim zastavil a zatrasl hlavou. Hluboce jsem litovala osazenstvo neboheho vozu - ale jen do chvile, kdy se slon rozhodl, ze ted se podiva na zoubek nam. Dosel k autu, zastavil se vedle nej a otevrenym okynkem koukal dovnitr. Reknu vam, to zvire je obrovske a budi respekt. Pak zase zatrasl hlavou, cimz v nas spolehlive zastavil krevni obeh, a vydal se dal. Bledi mladenci me rozrusene povzbudili k odjezdu, pricemz se ukazalo, ze auto nejde nastartovat. Po nervozni minute, ktera se zdala vecnosti, se ukazalo, ze mam spatne zarazeno, a odjeli jsme.

Ospalost nas po teto prihode zcela presla a touha videt zvirata zblizka taky. Priste uz vim, ze jezdit do stada slonu se nema. A pro hrochy a nosorozce a buvoly plati uplne to same!

 Slon vyfoceny z auta pred nami - my sedime v bilem mercedesu.

Nevesta za pet krav

Dnes kratka zprava o jihoafrickych tradicich co se manzelskych svazku tyce, abyste vedeli, jestli se nahodou nechcete prestehovat (mladenci). Je tady mozno uzavrit mnohocetne manzelstvi, ovsem pozor - pouze muzi smeji mit vice manzelek, zeny muzou mit pouze jednoho muze. Je to dane kulturou a zvyklostmi ruznych narodnostnich a kmenovych skupin. Napriklad soucasny prezident Jacob Zuma ma manzelky ctyri, coz nektere Afrikance rozciluje, protoze na kazdou manzelku prispivaji ze svych dani, takze cim vic manzelek, tim drazsi prezident. Afrikanci jsou potomci evropskych pristehovalcu, kteri diky absenci patricnych kulturnich tradic muzou mit pouze jednu manzelku, coz je mozna taky trochu rozciluje a Zumovi zavidi.

Puvodni kmeny maji take ve zvyku, ze zenich zaplati rodicum nevesty patricny obnos - vlastne si manzelku koupi. To bohuzel vede k tomu, ze se mladenci do zeneni nezenou a pote, co si poridi dite (protoze zena by mela pred svatbou prokazat plodnost) se na svatbu vykaslou, protoze na ni nemaji. Dolly a Sinnah ode me vyzvidaly, kolik se za manzelku plati u nas, tak jsem jim vysvetlila, ze u nas se neplati a ze se vdavame a zenime ze svobodne vule, coz je z nejakeho duvodu rozesmalo. Sinnah pak chvili premyslela a nakonec rekla, ze kdyz za me moji rodice nechteji zaplatit, bude za me chtit zaplatit ona. Zeptala jsem se, kolik za me bude chtit, nacez zase chvili premyslela a nakonec prohlasila, ze pet krav. Pet krav je totiz vynikajicich, protoze muzou mit telata a tim padem se bohatstvi samo mnozi. Prislo mi, ze pet krav je docela malo, ale Sinnah rekla, ze jedna krava stoji ctyri az pet tisic randu (coz je okolo trinacti tisic korun) a ze nechce, aby muj budouci manzel zbankrotoval, protoze se o me bude muset starat.

Poselstvi na zaver: mili uchazeci o mou spanilou rucku: nabidky s fotografiemi uslechtilych sudokopytniku zasilejte prosim Sinnah do nemocnice Kalafong.

O delfinech

Rikala jsem si, ze tu pisu porad jenom o virech a nemocich a pritom je to tak krasna zeme plna zazraku, tak jsem se rozhodla dneska napsat neco malo o nasi ceste po jiznim pobrazi, kterou jsme podnikli s mymi rodici minuly tyden.

Pohybovali jsme se mezi Kapskym mestem a narodni parkem Tsitsikamma a celou tu dobu jsem byla uplne vedle z oceanu a krasy pobrezi, po kterem jsme jeli. Jednim z nejvetsich zazitku byl mys Dobre nadeje, kde studeny vitr od Antarktidy zene Atlantik na krasna skaliska, takze to tam vsechno bouri a vsude je plno morske peny (takze se tam asi rodi i morske vily). S mou slabosti pro dobrodruznou literaturu nebylo tezke si predstavit vsechny ty ostrilene morske vlky, co se tu kdysi prodirali neobjevenymi cestami a mys nazyvali podle toho, jake bylo zrovna pocasi, kdyz pluli okolo. Nakonec vyhrali pragmaticti Portugalci, pro ktere znamenal nadeji pro obchod.

Dalsi uzasny zazitek prisel zcela necekane na pobrezi u Tsitsikammy, coz je chraneny zbytek kdysi obrovskeho lesa pokryvajiciho cele jizni pobrezi, kdy jsme si vysli na vecerni prochazku po utesech a najednou okolo nas proplulo cele stado delfinu. Bylo jich asi padesat a bylo uzasne je pozorovat, jak surfovali na vlnach. Vzdycky se jich nekolik vedle sebe vezlo po hrbetu vlny ploutev vedle ploutve a tesne predtim, nez se vlna prevalila, vyskocili pozpatku a placli sebou do oceanu. Dojalo me to a hrozne se mi libilo je pozorovat, jak se bavi a uzivaji si.

Takze doufam, ze vy vsichni si taky uzivate a bavite se, protoze i kdyz je obcas potreba delat obtizna rozhodnuti a prezit tezke casy, je svet v zasade vesele a hrave misto.

Po prestavce

Po dlouhe dobe zase zdravim z Pretorie - tentokrat bez hacku a carek, protoze mi po krasnem a dlouholetem vztahu necekane umrel laptop - samozrejme tesne predtim, nez jsem zazalohovala na flashku projekt, na kterem tu pracuju. Laptopi smrti bude trpet asi i blog, protoze se mi tim znacne omezil pristup na net, a predevsim picasa - aspon bude promitani fotek v ramci Bio Orion plne prekvapeni.

Posledni dva tydny byly plne cestovani a dobrodruztvi. Na konci rijna jsem se necekane a na posledni chvili dostala na konferenci o rezistenci v lecbe HIV, coz bylo ohromne zajimave. Ucastnici byli velmi pestra smesice lidi ze vsech moznych zemi a vsech moznych oblasti vyzkumu a klinicke praxe, takze se tam sesli slovutni profesori, laboratorni mysi i doktori a sestry z HIV klinik. To bylo velmi prijemne, protoze se vsichni snazili mit zajimave a polopaticke prednasky, i kdyz virologove obcas zabehli do DNA sekvenci a mutaci a vyskali nad nimi nadsenim, zatimco my ostatni jsme po sobe koukali a smali jsme se.

V prestavkach nam promitali kratky film, ktery je vybornou ilustraci toho, jak zazracny ucinek maji antiretrovirotika pouzivana v lecbe HIV - kdyz se berou poradne. To je porad nejvetsi problem lecby, protoze vetsina rezistence na lecbu vznikne, kdyz pacient bere leky nepravidelne. Ma potom v tele mnohem vic kopii viru nez by mel mit, navic preziji predevsim ty, ktere jsou odolnejsi na danou lecbu. Vesele se mnozi a protoze HIV nema zadne "opravne" zarizeni pro svou genetickou informaci (na rozdil od naproste vetsiny ostatnich organizmu), casto mutuji. Je pak nasnade, ze se drive ci pozdeji vynori mutace, ktera zpusobi, ze se virus stane rezistentnim na lecbu - to znamena, ze se vyrazne snizi ucinnost pouzivanych leku. Vyber ve verejnem sektoru neni prilis velky, navic po selhani prvni linie lecby je vyssi pravdepodobnost, ze selze i druha linie.

Je tedy jasne, ze nejlepsi je, kdyz pacienti berou pravidelne spravne davky leku. Zni to jednoduse, ale ve skutecnosti je to velmi komplikovane. Jednak je HIV obrovske spolecenske stigma, o kterem treba nechcete ani rict svemu partnerovi (o rodicich a sousedech nemluve), protoze se do toho primotavaji veci jako nevera, ktere jsou dost obtizne samy o sobe. Krom toho maji leky neprijemne vedlejsi ucinky a nektere chutnaji opravdu priserne. Je tedy potreba s pacientem mluvit, poslouchat ho, resit problemy hned, nenechat ho v tom plavat a pristupovat k cele veci multidisciplinarne (priserny slovo). U nas na klinice je to tak, ze pri kazde navsteve vidi pacienta sestry, doktor, specialista na vyzivu, specialista na psychomotoricky vyvoj a kdyz je potreba, tak i socialni pracovnice Mary, ktera casto svede zazraky.

A zazraky umi i ty leky - muzete se podivat tady: http://www.youtube.com/watch?v=tdolrSzXj4A

Fotky

Ještě malý dodatek k dračímu dobrodružství: fotky jsou jako vždy na http://picasaweb.google.com/anna.ksirova. Dneska jsem víceméně náhodou zjistila, že nově natažená alba byla neveřejná, tak jsem je zveřejnila, čili je tam opravdu hodně novinek!

Draci a mraci

Uplynulý víkend proběhl ve znamení splněného snu – vydaly jsme se s holkama na trek do Dračích hor. Už jen to jméno zní lákavě, navíc jsem se ohromně těšila, že se po dlouhé době dostanu na delší dobu ven z města a že na chvíli změním zvukové kulisy. V Pretorii bydlím kousek od osmiproudé silnice, což je slyšet ve dne i v noci. 

Celý výlet byla poměrně spontánní záležitost. V pondělí jsem si na couchsurfingu (www.couchsurfing.com) doporučuju všem dobrodružným povahám, které dávají přednost pestré společnosti místních a dobrodružství před jistotou ubytování v hotelu) přečetla, že Sonja, doktorka z Ladysmith (malé město kousek od Dračích hor), se o víkendu chystá na výšlap do hor a ráda přivítá společnost. Navíc se ukázalo, že je možno se přidat do auta k Thapelovi z Johannesburgu, což udělalo ze zajímavé nabídky neodolatelnou záležitost i přesto, že se ukázalo, že víkendová předpověď je plná mraků a deště.

Pokud předpověď slibuje déšť, obvykle se nemýlí, což se potvrdilo i tentokrát. Obvykle přestalo pršet jen na dobu dostatečně dlouhou na to, abychom uschli, nicméně to překvapivě moc nevadilo. Hory byly krásné i tak, zelené, rozlehlé, divoké a měly v sobě něco přívětivého. Naše pestrá mezinárodní skupinka složená ze tří Norek, čtyř Jihoafričanů, jedné Němky a jedné Češky si to velmi užila. Sobota byla náročná, překonali jsme docela velké převýšení a původně odhadovaných 15 kilometrů jsme překročili o dobré dvě třetiny. Zastávky byly prchavé, protože jsme obvykle rychle zamrzali, přesto jsem se na Marble Bath stihla vykoupat v tobogánu, který voda vymlela ve skále. Bylo to tam úžasné a ten krátký okamžik, na který zasvítilo sluníčko, byl prostě báječný – něco takového si nelze nechat ujít. Hluboké průzračné tůně s vodopády, které byly u jeskyně, ve které jsme v sobotu spali, jsem si ale ujít nechala, protože lilo a jediná utkvělá myšlenka, která mi visela v hlavě, se týkala spacáku a jídla. 

V neděli ráno bylo nádherně, takže jsme se oblékli do kraťasů a někteří odvážlivci se dokonce namazali opalovacím krémem, nicméně se zatáhlo, než jsme stačili vyrazit (a že jsme vyráželi v sedm!) a do deseti minut zase lilo. Není snad třeba dodávat, že přestalo pršet ve chvíli, kdy jsme nasedli do auta a vydali se zpátky do měst. 

Přes veškerý déšť jsme byli s výletem ohromně spokojení. Moc se mi líbilo, že ač se tam sešli lidé, kteří se vzájemně neznali a kteří pocházeli z velmi různých poměrů, vytvořili jsme rychle kompaktní a spokojenou skupinu, ve které byla legrace. Navíc bylo ohromně zajímavé si s těmi lidmi povídat. Cestou do hor nám Thapelo vyprávěl o svém dětství v apartheidu a co to všechno znamenalo. O mrazivém vládním rozhodnutí z padesátých let, kdy bylo barevné populaci, která tvořila naprostou většinu, přiděleno 13% půdy, a zbytek si zabrali bílí farmáři. O tom, jak byly jednotlivé kmeny a národnosti přestěhovány z jednoho konce země na druhý a že nebylo možno se z přiděleného bydliště dostat bez povolení, které bylo obtížně získatelné a časově omezené. O tom, že na konci apartheidu nedošlo k žádné obdobě restitucí a že většina mocných té doby zůstala nepotrestána. Přišlo mi to neuvěřitelný, ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že u nás to s komunistickými zločiny není diametrálně odlišné. Thapelo mluvil s obrovským respektem o Nelsonu Mandelovi, který místo toho, aby umožnil občanskou válku a šel po krku těm, které apartheid privilegoval, prostě řekl: „pojďme zase žít spolu.“

Když jsem se podívala na to málo, co o apartheidu vím a uvědomila si z jiných historických příkladů, co krve mohlo být prolito na jeho konci, přišla mi ta schopnost odpustit, oprášit se a s důvěrou jít dál krásná a mimořádně inspirující. Možná je to svým způsobem jediná uspokojující cesta – tresty mnoho dobrého nenasytí.

O rutině a představivosti

Do mých týdnů v Pretorii se pomalu ale jistě vkrádá cosi jako rutina. Po ostrém začátku, kdy každý den byl z hlediska nových zážitků jako rok, je to příjemné. Pondělky, středy a čtvrtky v nemocnici patří práci na oddělení, kdy se snažím dostat se k co největšímu množství zákroků a nasát co nejvíc vědomostí od zkušenějších kolegů. Zároveň obíhám pacienty, zjišťuju, zda jsou tam nějací vhodní do našeho výzkumu a pokud někoho najdu, nabídnu jim účast. Vždycky si přitom připadám jako obchodním s deštěm v Londýně - zvlášť když maminkám vysvětluju, že po nich budeme chtít, aby jednou měsíčně po dobu jednoho roku docházely na odběr krve na naší kliniku (pravdou je, že první půlrok léčby dochází jednou měsíčně na kontroly tak jako tak). Na oplátku jim můžu nabídnout jedině to, že pokud zjistíme, že u jejich dětí vzniká rezistence na léčbu, budeme moci zakročit dřív, než se to projeví klinicky - tedy než jim začne léčba selhávat a virová nálož (to jest množství částic viru v jejich krvi) bude stoupat a počet jejich bílých krvinek klesat. Krom toho jim samozřejmě zdůrazňuju i důležitost studie pro budoucí přístup k prevenci přenosu HIV z matky na dítě v celé Africe, ale to je dosti abstraktní záležitost, která se může jevit zcela nevýznamná ve chvíli, kdy vaše dítě brečí strachem z jehly. Nicméně většina maminek, které jsme se sestrou Sinnah oslovily, zatím se vstupem do studie souhlasila (a také nám zatím nikdo neodpadl, i když úplně první účastnice o tom po čtyřech měsících přemýšlí. Modlíme se, aby vydržela).


Úterý a pátky jsou pak moje oblíbené dny, protože je trávím v HIV ambulanci. Je to hodně ruční papírovací práce (propisky měním skoro jako ponožky), ale občas se člověk dostane k nějakému zákroku a také to s dětmi bývá docela legrace. Většina jich je stabilních a zdánlivě zdravých, pokud se jim člověk nepodívá do pusy, kde obvykle najde řádku zčernalých zubů, které kartáček zřejmě zatím nepotkaly. Preventivní zubní péče tu zřejmě neexistuje, protože vždycky, když chci, aby některý z mých pacientů šel k zubaři, musím jim vyplnit žádanku. Musím se tomu trochu podívat na zoubek a zjistit, jak to tu chodí. Dneska byl jeden tatínek velmi překvapený, když jsem mu vysvětlila, že by si měl jeho devítiletý syn čistit zuby dvakrát denně, aby se mu nezkazil zatím zachovalý zbytek.


Kvůli papírování mi trvá každý pacient dobrou třičtvrtě hodinu (a klidně déle, když je příběh komplikovaný a je potřeba se doptávat a zjišťovat a hledat a vyplňovat formuláře navíc, což se stává velmi často), během které se děti nudí a běhají po ambulanci, která je na rozdíl od jakékoli pediatrie v Čechách zcela hračekprostá. Za tímto účelem jsem si tedy pořídila voskovky, našla plyšovou ovci (měla jsem medvěda, ale pouštěl chlupy) a od dobrovolníků v čekárně jsem si vyprosila čmárpapíry a omalovánky, což děti (a některé maminky) spolehlivě zabaví. Překvapuje mě ale, že si většinou je omalovávají - málokteré děti něco nakreslí samy. Možná nejsou zvyklé ze školy nebo z domova. Přijde mi to trochu škoda, představivost je přece potřeba trénovat.

Jihoafrická bonboniéra

Občas narazím na náhodné zábavné věci, které člověka skoro vyzývají k tomu, aby je sbíral. Posuďte sami:

1.      
       1. Věci na silnici. Rozhodla jsem se je sbírat (pouze ve vzpomínkách, nikoliv fyzicky) poté, co jsem potkala několik pytlů sena na silnici uprostřed města. První (a mnohem silnější) zážitek ale bylo křeslo, respektive půlka křesla, která ležela na dálnici a bohužel jsem ji neviděla přes auto, co jelo těsně přede mnou. Vyhnuli jsme se tak tak. O kus dál – naštěstí na kraji – byla pohovka ze stejné kolekce.

Samostatnou součást této sběratelské kategorie tvoří pouliční prodavači a žebráci, kteří se s oblibou shromažďují na křižovatkách řízených semafory a kdykoliv padne červená, vrhnou se mezi čekající auta a nabízejí letáky, plyšové opice na kole, sluneční brýle, zmrzlinu, cukrovou vatu, kozí kůži nebo svůj životní příběh napsaný na ušmudlaném kartónu. Na silnici vytrvale zůstávají i poté, co padne zelená – postaví se na jednu z čar a čekají na příští příležitost.

   
2. Jména. Mezi černošskými obyvateli jsou oblíbená a rozšířená křestní jména jako Sweetness, Loveliness, Knowledge, Patience nebo třeba Happy. Také si vzpomínám na jednoho spolužáka z Indie, což byl mohutný svalnatý kluk jménem Innocent. Myslela jsem si, že je to nějaký nový vynález, ale pak jsem zjistila, že jména z původních jazyků jako je Xhosa nebo Zulu (třeba Thabiso nebo Kalebogile) znamenají to samé. Myslím, že by bylo prima to zavést i u nás – představte si, že byste se jmenovali Šťastná Nováková, Vědomost Troubil nebo Trpělivost Novotný.

3. Místa, do kterých jsem zapíchla jehlu. Tohle je asi trochu morbidní kategorie a bude lepší ji přeskočit , jestli vám slova „krev“ a „jehla“ nedělají dobře, ale upřímně řečeno mi přijde zajímavé, kam všude je možno dítě bodnout za účelem získání tekutiny k vyšetření. Místní specialitou, kterou jsem v Čechách nezažila, je vnitřní jugulární žíla, jejíž využití vyžaduje trochu odvahy, protože přitom člověk zapíchne řvoucímu miminu jehlu do krku. Vypadá to příšerně, ale je to rychlé a navíc člověk ušetří dítě týrání při napichování drobných žilek na ručičkách. Krom toho na černé kůži nejsou bledě modré žilky téměř vidět a člověk si připadá trochu jako proutkař na Sahaře, když se je snaží najít. Druhou možností je radiální tepna, která taky funguje celkem spolehlivě, jen dost teče. A minulou středu jsem provedla svou první úspěšnou lumbální punkci na chudákovi čtyřletém klukovi. Ani jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jestli se trefím, nebo se třást hrůzou z toho, že zapichuju někomu jehlu do zad, protože na mě syčela Celeste, že už ho moc dlouho neudrží a že to musím udělat rychle a dobře, což se k mému překvapení povedlo. Kluk řval jako tur, ale dostal za statečnost bonbón, což ho okamžitě utišilo.

Uplynulý týden byl – přesto, že si tu připadám poměrně zabydlená – plný výzev a dobrodružství. Ve středu se mi poměrně kuriózním způsobem rozbilo auto, když mu přestalo fungovat dálkové ovládání. Dřív, než jsem ho stačila oběhnout, abych našla díru pro manuální otevření klíčem, sáhla Mari pootevřeným okénkem (má hlava děravá, naštěstí máme hlídané parkoviště) dovnitř, otevřela dveře a spustila alarm. Auto zuřivě houkalo, blikalo a nedalo se utišit, protože klíč prostě nefungoval. Nechala jsem tedy děvčata hlídat auto a rozběhla jsem se do města zakoupit novou baterku. To se povedlo až ve vzdáleném supermarketu, takže zatím padla tma. Zklamání přišlo ve chvíli, kdy se ukázalo, že ani nová baterka nepomohla. Nakonec mě zachránil Theresin manžel Frick, který auto po třech hodinách umlčel tím, že odpojil baterku. Navíc druhý den ráno zařídil chlapíka, který tomu všemu evidentně rozuměl, odvezl si auto a dal ho do pořádku.

Jeden den bez té bílé potvory stačil k tomu, abych si uvědomila, jak je tu člověk bez auta vyřízený – nedostala jsem se vůbec nikam. Vzdálenosti jsou nemalé a veřejná doprava je záhadný a nevypočitatelný systém plný překvapení. Chodit pěšky jde přes den, ale člověk musí být opatrný a neměl by u sebe mít žádné cennosti, v žádném případě se nedoporučuje vytahovat mobil nebo peněženku a je řada míst, kam je údajně lepší nechodit vůbec, pokud nemáte doprovod statného svalnatého a nejlépe černošského muže nebo dvou. V pátek odpoledne jsem si jednoho takového mohla pořídit – zastavil mě v parku, když jsem fotila a užívala si báječné večerní světlo, a oslovil mě s fantastickou nabídkou, že jsem very beautiful a že bude můj kamarád, když mu dám svoje telefonní číslo. Bylo to neodolatelné, ale nakonec jsem odmítla. Myslím, že by na něj mercedes mohl žárlit a já ho opravdu nechci dráždit.

Flying above the treetops

 V sobotu jsme si udělaly s děvčaty z Norska – Kathrine a Mari – radost a vyrazily jsme na výlet. Bylo to poměrně dobrodružné, protože jsme v pátek večer byly příliš utahané, abychom se rozhodly, kam chceme směřovat, takže jsme se sešly v sobotu ráno při vědomí a při snídani a rozhodly jsme se jet do lanového centra v horách Magaliesberg, které jsou od Pretorie asi sto kilometrů (to je tady jako za rohem).

Cestou jsme objevily krásnou přehradu Hartbeesport, kam se určitě ještě podíváme, a užívaly jsme si kopečky okolo. Nejsou ještě moc zelené, protože první bouřka přišla teprve ve čtvrtek (ale stála za to, blesky bleskaly, hromy třískaly a voda se lila. Theresa mě upozornila, že si mám při řízení dávat pozor na kluzké fialové květy jacarand, co se válejí všude po zemi. Je to místní obdoba náledí), ale stejně je potěšující vidět mimoměstskou krajinu.

Lanové centrum Magaliesberg patří do sítě jedné z prvních afrických fair-tradových organizací zaměřených na venkovní aktivity. Podporují místní komunitu, snaží se snižovat svou ekostopu (ale plastové lahve distribuují mezi návštěvníky jedna radost, netřeba říkat, že třídění odpadu tu neexistuje) a své zaměstnance spravedlivě odměňují. Zaměstnanci vypadají opravdu spokojeně a není divu – náplní jejich práce je lítat nad korunami stromů. Nás nadšeně přivítali Thabiso a Richard, kteří měli naši malou skupinku skládající se z nás tří děvčat a jedné jihoafrické rodinky na starosti. Thabiso s námi okamžitě zapředl rozhovor, vysvětlil nám, že ho nezajímá politika a dával nám hádanky, které byly částečně politicky nekorektní (jako třeba proč je jasné, že Adam a Eva nebyli Číňani? Protože kdyby byli Číňani, snědla by Eva hada a nikoliv jablko).

Pak nás odvezli na horní konec kaňonu na prastaré hoře (je opravdu hodně stará, taky je celkem plochá a hodně balvanitá), kde začínala síť lan. Ujistili nás, že je téměř nemožné, abychom spadli, pokud se o to sami nebudeme snažit, a pak jsme jeden po druhém hladce po kladce po lanech klouzali dolů. Nejdelší lano měřilo 150 metrů a byla to opravdu báječná jízda nad horským potůčkem a spoustou různých stromů.

Cestou zpátky jsme se zastavily na trhu, kde prodávali všechny možné rukodělné výrobky včetně pět metrů vysokých žiraf a slonů v životní velikosti. Stačilo jen vstoupit a člověk si nepřipadal sám, protože na něj neustále volalo několik prodejců: „Yes sister, hello, come and see what I made myself. Where are you from? Hello, my name is Happiness.“ Byla to doopravdy intenzivní zkušenost.

Neděli jsem strávila převážně v nemocnici na službě, což bylo dost zajímavé, protože se toho celkem dost dělo. Také jsem poprvé spatřila pohotovost v Kalafongu, je to opravdu silný zážitek. Na chodbě tam leží pacienti, kteří jsou často zakrvácení z různých ran od všeho možného. Někteří dokonce chodí a jeden chlapík s průstřelem ramene si stěžoval, že musí čekat na ošetření, což Marietha – doktorka, se kterou jsem dnešek strávila – lakonicky komentovala, že je zkrátka nějaké pořadí a to se musí dodržet. Nejvíc takových případů je prý v pátek a v sobotu, kdy se všichni opijí, a pak se poperou. Což se zřejmě po celém světě moc neliší.


PS: fotky jako vždy na picase

Konečně vopravdickou doktorkou

Konečně jsem získala oficiální pracovní povolení od jihoafrického ministerstva zdravotnictví. Po třech měsících a nekonečných peripetiích, hurá!. Už jsem tomu příliš nevěřila, protože celý týden předtím mi Karabo, která mi s vyřizováním pomáhala, nezvedala telefon a jen psala, že je zrovna v autě a že se brzy ozve. Ani snad není nutné dodat, že k tomu nikdy nedošlo. Minulý čtvrtek (kdy už jsem byla rezignovaně vyrovnaná) ale telefon zvedla a řekla, že je všechno připravené a v pořádku.

V úterý (a nakonec i dneska) jsem díky tomu mohla pomáhat v HIV ambulanci. Původně jsem myslela, že budu u novorozenců, kam jsem se zatím nedostala, ale po pěti minutách a pečlivém umytí rukou mi najednou zavolala Sina, se kterou pracujeme na výzkumu, ať rychle dojdu na kliniku. Ukázalo se, že je tam pacient z naší studie a že mám za úkol mu nabrat krev, protože naše oblíbená doktorka Sina Vlug si zlomila ruku.

 A protože už mám ty papíry, tak jsem zároveň dostala za úkol vybrat si nějakou místnost a kontrolovat pacienty. Zpočátku mi šla hlava kolem z toho, co kam napsat a na co nezapomenout a jaké jsou dávky léků, naštěstí mají na ambulancích chytré desky se všemi potřebnými informacemi. Papírování je opravdu kupa, například předepisované léky je třeba zapsat do tří různých formulářů. Celkem jich člověk vyplňuje asi pět, k tomu je potřeba kontrolovat výsledky vyšetření a samozřejmě vyšetřit pacienta. To je taky dobrodružství, protože si připadám fonendoskopicky nahluchlá. Zároveň má řada dětí zápal plic (dneska ho měly všechny, které jsem vyšetřovala. O jiných infekcích nemluvě, kašlají skoro všechny), takže je potřeba být ve střehu, aby mi to neuteklo. Stejně se bojím, abych někoho v procesu učení se nepoškodila. Naštěstí jsem vždycky musela pro podpisy k vedoucí lékařce, takže jsem jí děti, kterými jsem si nebyla jistá, přivedla, aby je zkontrolovala, a zkonzultovala jsem všechny nové léky.

Nakonec mi šla hlava kolem hlavně z toho, že poslední pacient odešel v půl třetí a že jsem mezitím neměla čas se najít nebo napít. Nicméně to byla fantastická zkušenost. Většina maminek naštěstí mluví anglicky, a když ne, najde se někdo, kdo může překládat. Občas chvíli trvá, než člověk zjistí, že maminka odpovídá „Yes“ a „No“ na základě náhodného výběru. Někdy pak pomůže změnit přízvuk (namísto pečlivé british english zvolit přímočařejší výslovnost, na „kafing“, „vomitink“ a „dajarýa“ se chytají skoro všichni, zvlášť, když to člověk doplní patřičnými gesty) a někdy je zkrátka třeba zavolat sestru. V JAR je totiž 12 oficiálních jazyků, jedním z nich je i znaková řeč (to je dost sympatické) a obyvatelstvo je tím pádem lingvisticky zdatné. Ačkoliv angličtinu používá doma málokdo, je to univerzální jazyk veřejného prostoru, což činí (nejen) cizincův život mnohem jednodušší.

Fotoalbum

Konečně se mi podařilo založit i fotoalbum, takže nějakou africkou zvířenu najdete tady: http://picasaweb.google.com/anna.ksirova

Zatím jsou tam fotografie z výletu do lví zoo, který jsme podnikli minulý víkend. Snad brzy přibyde i něco dalšího :)

Afrikánský víkend

Když o tom tak přemýšlím, uplynulý víkend byl ve znamení poznávání afrikánské Jižní Afriky. Afrikánci jsou potomci holandských přistěhovalců, kteří se víceméně od svého příjezdu do Jižní Afriky snažili najít místo, kde by mohli nerušeně farmařit a vzývat svého přísného protestantského Boha. Poté, co pobřeží, které původně obývali, ovládli Britové, kteří měli z hlediska Boerů (jak si potomci Holanďanů původně říkali, až časem se jim začalo říkat Afrikánci) podivné názory na život (zrušili otrokářství a Boery utlačovali), rozhodlo se přibližně 14 000 Boerů odejít do vnitrozemí a založit tam vlastní stát. Napsali o tom Britům otevřený dopis do novin, které vycházely v Kapském městě, a vyrazili na cestu s vozy taženými voly. Když se usadili na místě dnešního státu Kwazulu-Natal, přišli opět Britové a ovládli je. Boerům nezbylo než se sebrat a jít dál. Cestou se samozřejmě potýkali s domorodými kmeny, se kterými bojovali a občas se snažili uzavřít mír, který končíval tragicky – například když jeden náčelník nejprve uzavřel dohodu s vůdcem Boerů, a pak ho i s jeho suitou zabil.

Zemi zaslíbenou nakonec Boerové našli, když překonali strmé pohoří Drakensberg (s vozy taženými voly vskutku zcela úctyhodný výkon) a zakotvili v místě, kde je dnes provincie Gauteng, jejímž srdcem je právě Johannesburg a Pretorie. Ještě předtím se jim (v neuvěřitelné početní nevýhodě, kdy jich bylo asi 400) podařilo porazit mnoho tisíc válečníku kmene Zulu, jejichž těla spadala do řeky a jejich krev ji prý zbarvila do ruda.

Potíže s Brity ale neustaly ani potom a zvlášť se vyhrotily po nálezu diamantů kousek od dnešního Johannesburku. To bylo pro Brity velké lákadlo a neustávající třenice vyústily ve dvě Anglo-Boerské války, které měly tragické následky pro obě strany. Nakonec ovšem Boerové zvítězili a stali se mocensky (nikoliv početně) dominantní silou v Jihoafrické republice. Ta ovšem nikdy nepřestala být obývána řadou jiných skupin a kultur, což vzhledem k pocitu nadřazenosti, který Boerové vůči ostatním chovali, vedlo nakonec až ke vzniku apartheidu. Ten byl sice ustanoven někdy ve čtyřicátých letech dvacátého století, ale má kořeny hluboko v minulosti.

Boerové, oddaní protestanti, přísní, skromní a rigidní, totiž dlouho věřili, že byli Bohem vyvoleni k tomu, aby vládli podřazeným rasám (tedy černošským, indickým a míšeným obyvatelům) a aby nastolili Boží řád na zemi. Tato představa vzala oficiálně zasvé na počátku devadesátých let, kdy po téměř padesáti letech skončil apartheid – rasisticky motivovaná nadvláda jedné skupiny (bílých Afrikánců) nad jinými.

Dodnes je ovšem možné vidět následky hlubokých zranění, které politika apartheidu (doslova „držet od sebe“) v lidech zanechala. Skupinky bílých a černých lidí se příliš nemísí, smíšený pár jsem tu ještě neviděla a medici se ve škole drží ve svých vlastních skupinkách. Tak se tu najdou převážně bílá a převážně černá místa.

Já jsem sobotu začala na velmi černošském místě – na plovárně ve čtvrti se špatnou pověstí. Pravda, bílých nás tam bylo asi pět a působili jsme trochu jako exotická zvířata v zoo, ale jinak to tam bylo prima a lidé byli příjemní. Zbytek dne byl ovšem spíše afrikánský – šli jsme s místními mediky na západ ragby, což je tradičně afrikánský sport. Místní tým Blue Bulls se těší mohutné podpoře početné základny fanoušků, kteří se neváhají zamodřit, obléci dresy, popadnout vlajky a vyrazit se i s potomstvem všeho věku péct na stadion, kde se stíní kartóny s nápisy „Our blood is blue“. Ragby je docela zábavná hra pro opravdu drsné a mohutné muže. Pravidla jsou dost složitá, takže se o nich nebudu rozepisovat, každopádně: soupeře je třeba srazit k zemi (ale ne za hlavu nebo za krk, kopat se taky nesmí), kdo je na zemi, nesmí míč držet, míč se smí přihrávat jen dozadu a nejvíc bodů je za „touch down“, což je zasloužené, protože to vyžaduje probít se skrz hradbu odhodlaných soupeřů.

Blue Bulls nakonec i přes zoufalý začátek vyhráli, tak byli všichni spokojení a vyrazili pařit. My jsme našli velmi příjemnou restauraci v parku vedle jezera, kde jsme probírali apartheid, otrokářství, holokaust a sociální problémy v našich domovských zemích. Jihoafričané byli překvapení, že sladká stará Evropa se taky s ledasčím pere.

V neděli jsme se spolubydlama navštívili Voortrekker monument. Voortrekker je označení pro onu velkou migraci Boerů z Kapského města do vnitrozemí. Památník byl postaven za časů největšího nacionalismu a je to na něm věru dost vidět – je dost jednostranný. I přesto, že byl evidentně nedávno upraven tak, aby poskytoval širší spektrum pohledů a nebyl tak zaujatý. Je třeba říct, že Boerové byli nesmírně houževnatí, odvážní a odolní lidé – bohužel zároveň dost zaujatí svým pohledem na svět.

Nicméně přese všechno napětí a problémy, se kterými se Jihoafrická republika potýká (a opravdu není možno říct, že by za ně nesla zodpovědnost jedna nebo druhá strana – je-li vůbec možno celou věc zjednodušit na dvě strany - vydatně přispívají obě), tu vládne obtížně popsatelný dobrý duch, který dodává naději, že se lidem téhle země podaří jejich problémy překonat.

PS: hlavně při čtení blogu nezapomeňte, že jsem jihoafrický zelenáč, že tohle je pouze moje interpretace událostí založená na čtení několika textů a rozhovorech s jihoafričany. Pravda je barevná a určitě může znít i docela jinak...
PPS: Boerové=česky Búrové. Zjistila jsem to včera při čtení Tchaj-pana od Jamese Clavella.

O chobotnici

Zatimco z Cech dostavam zpravy o uslintanem a chladnem pocasi, v Pretorii evidentne zacalo jaro. Ackoliv rana jsou jeste chladna, takze je clovek rad za svetrik, pres den je opravdu pekne teplo a slunce se do toho prijemne opira. Neprijemne je to jen v aute, kde momentalne bojuju s klimatizaci a neustale se rozpadajicim klicem od zapalovani. Ulice zacinaji zaplavovat fialove kvety jacarand, coz jsou velke stromy, ktere lemuji vetsinu cest v Pretorii. A vsichni tu netrpelive vyhlizeji dest, ktery uz mel davno prijit, ale zatim se kazde rano probouzime do modre oblohy bez mracku.

Uz jsem zase o neco pokrocilejsi v rozkoukavani se, takze uz se docela dobre vyznam v Pretorii, vim, kam se da chodit behat a kde je nemocnice pro laptop, kdyz chytne vira. Zjistila jsem, kde maji dobry chleba a ze s internetem je to tu opravdu zoufaly. Doma ho nemame, do knihovny zatim nemam univerzitni prukazku a wifi kavarny tu sice funguji, ale clovek vzdycky dostane zaheslovany poukaz na par megabajtu, coz vystaci asi na deset minut. Pry je to proto, ze jizni Afrika je prilis daleko od vseho dalsiho a neni napojena na jakysi obri internetovy kabel - coz nedokazu posoudit, pouze vnimam nasledky. To jen abyste vedeli, proc se tak malo ozyvam.

V nemocnici sbiram silne zazitky a zacinam chapat, ze HIV je opravdova chobotnice zasahujici svymi chapadly celou spolecnost. Naprosta vetsina pacientu na detskem je HIV pozitivni, dobra polovina z nich se zaroven leci s tuberkulozou a krome toho se perou se vsemi moznymi socialnimi nesnazemi. Pediatri si delaji starosti i o jejich maminky, ktere jsou samozrejme take nakazene, aby byly v poradku a mohly se o deti starat. Lecba je narocna a vyzaduje, aby pacient bral minimalne 3 (ale nejcasteji spis sest nebo devet) ruzne prasky denne, ktere musi detem nekdo dat - a tohle vetsinou nejlepe zvladaji maminky.

Vcera jsem byla na setkani skupiny lidi, kteri se v Pretorii staraji o HIV pozitivni deti, a pochopila jsem, jaka je to pionyrska a slozita prace. HIV se stalo tak obrovskym celospolecenskym problemem, ze je potreba prekopat system zdravotni pece, aby bylo o pacienty co nejlepe postarano. Komplikaci je cela rada - at uz jsou to predsudky a mylne predstavy o prevenci, neochota vedet pravdu, chybejici leky nebo velmi nedokonala koordinace zdravotnickeho systemu, ktery se bude muset teto relativne nove vyzve prizpusobit. Rada rodicu se leci jinde nez jejich deti, nektera zarizeni mohou pacienta vysetrit, ale ne lecit, a jina zase leci, ale nemohou vysetrovat, protoze by jim to nikdo nezaplatil. Temer polovina Jihoafricanu zije na hranici chudoby a museji vyjit s jednom dolarem na den, takze je pro ne pak velmi problematicke se do zdravotnickeho zarizeni treba i dopravit. Pak se stava, ze prijizdeji pozde s ditetem v kritickem stavu, protoze taxiky (ony povestne minibusy, jejichz ridici se ridi heslem 'Born to be wild') jezdi treba jednou denne.

Dneska nam takhle umrelo jedno male dite s HIV a tuberkulozou - bylo na tom cim dal tim hur a nakonec se ho nepovedlo zresuscitovat. Zazitek to byl opravdu otresny a vsichni jsme z toho byli spatni.

Abych ale nelicila jen ty smutne stranky - detske oddeleni je opravdu vyborne rizene a lekari jsou opravdovi odbornici. Navic jsou ochotni ucit a vysvetlovat, takze mam neustaly prisun novych informaci o vecech, ktere jsem dosud vnimala jako exoticke problemy jineho sveta, ktere jsou tady ale kazdodennim chlebem.

Exoticke zazitky (hrani si s lvicaty) mam i z uplynuleho vikendu, ale o nich az zitra nebo pozitri :)