Fotky

Ještě malý dodatek k dračímu dobrodružství: fotky jsou jako vždy na http://picasaweb.google.com/anna.ksirova. Dneska jsem víceméně náhodou zjistila, že nově natažená alba byla neveřejná, tak jsem je zveřejnila, čili je tam opravdu hodně novinek!

Draci a mraci

Uplynulý víkend proběhl ve znamení splněného snu – vydaly jsme se s holkama na trek do Dračích hor. Už jen to jméno zní lákavě, navíc jsem se ohromně těšila, že se po dlouhé době dostanu na delší dobu ven z města a že na chvíli změním zvukové kulisy. V Pretorii bydlím kousek od osmiproudé silnice, což je slyšet ve dne i v noci. 

Celý výlet byla poměrně spontánní záležitost. V pondělí jsem si na couchsurfingu (www.couchsurfing.com) doporučuju všem dobrodružným povahám, které dávají přednost pestré společnosti místních a dobrodružství před jistotou ubytování v hotelu) přečetla, že Sonja, doktorka z Ladysmith (malé město kousek od Dračích hor), se o víkendu chystá na výšlap do hor a ráda přivítá společnost. Navíc se ukázalo, že je možno se přidat do auta k Thapelovi z Johannesburgu, což udělalo ze zajímavé nabídky neodolatelnou záležitost i přesto, že se ukázalo, že víkendová předpověď je plná mraků a deště.

Pokud předpověď slibuje déšť, obvykle se nemýlí, což se potvrdilo i tentokrát. Obvykle přestalo pršet jen na dobu dostatečně dlouhou na to, abychom uschli, nicméně to překvapivě moc nevadilo. Hory byly krásné i tak, zelené, rozlehlé, divoké a měly v sobě něco přívětivého. Naše pestrá mezinárodní skupinka složená ze tří Norek, čtyř Jihoafričanů, jedné Němky a jedné Češky si to velmi užila. Sobota byla náročná, překonali jsme docela velké převýšení a původně odhadovaných 15 kilometrů jsme překročili o dobré dvě třetiny. Zastávky byly prchavé, protože jsme obvykle rychle zamrzali, přesto jsem se na Marble Bath stihla vykoupat v tobogánu, který voda vymlela ve skále. Bylo to tam úžasné a ten krátký okamžik, na který zasvítilo sluníčko, byl prostě báječný – něco takového si nelze nechat ujít. Hluboké průzračné tůně s vodopády, které byly u jeskyně, ve které jsme v sobotu spali, jsem si ale ujít nechala, protože lilo a jediná utkvělá myšlenka, která mi visela v hlavě, se týkala spacáku a jídla. 

V neděli ráno bylo nádherně, takže jsme se oblékli do kraťasů a někteří odvážlivci se dokonce namazali opalovacím krémem, nicméně se zatáhlo, než jsme stačili vyrazit (a že jsme vyráželi v sedm!) a do deseti minut zase lilo. Není snad třeba dodávat, že přestalo pršet ve chvíli, kdy jsme nasedli do auta a vydali se zpátky do měst. 

Přes veškerý déšť jsme byli s výletem ohromně spokojení. Moc se mi líbilo, že ač se tam sešli lidé, kteří se vzájemně neznali a kteří pocházeli z velmi různých poměrů, vytvořili jsme rychle kompaktní a spokojenou skupinu, ve které byla legrace. Navíc bylo ohromně zajímavé si s těmi lidmi povídat. Cestou do hor nám Thapelo vyprávěl o svém dětství v apartheidu a co to všechno znamenalo. O mrazivém vládním rozhodnutí z padesátých let, kdy bylo barevné populaci, která tvořila naprostou většinu, přiděleno 13% půdy, a zbytek si zabrali bílí farmáři. O tom, jak byly jednotlivé kmeny a národnosti přestěhovány z jednoho konce země na druhý a že nebylo možno se z přiděleného bydliště dostat bez povolení, které bylo obtížně získatelné a časově omezené. O tom, že na konci apartheidu nedošlo k žádné obdobě restitucí a že většina mocných té doby zůstala nepotrestána. Přišlo mi to neuvěřitelný, ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že u nás to s komunistickými zločiny není diametrálně odlišné. Thapelo mluvil s obrovským respektem o Nelsonu Mandelovi, který místo toho, aby umožnil občanskou válku a šel po krku těm, které apartheid privilegoval, prostě řekl: „pojďme zase žít spolu.“

Když jsem se podívala na to málo, co o apartheidu vím a uvědomila si z jiných historických příkladů, co krve mohlo být prolito na jeho konci, přišla mi ta schopnost odpustit, oprášit se a s důvěrou jít dál krásná a mimořádně inspirující. Možná je to svým způsobem jediná uspokojující cesta – tresty mnoho dobrého nenasytí.

O rutině a představivosti

Do mých týdnů v Pretorii se pomalu ale jistě vkrádá cosi jako rutina. Po ostrém začátku, kdy každý den byl z hlediska nových zážitků jako rok, je to příjemné. Pondělky, středy a čtvrtky v nemocnici patří práci na oddělení, kdy se snažím dostat se k co největšímu množství zákroků a nasát co nejvíc vědomostí od zkušenějších kolegů. Zároveň obíhám pacienty, zjišťuju, zda jsou tam nějací vhodní do našeho výzkumu a pokud někoho najdu, nabídnu jim účast. Vždycky si přitom připadám jako obchodním s deštěm v Londýně - zvlášť když maminkám vysvětluju, že po nich budeme chtít, aby jednou měsíčně po dobu jednoho roku docházely na odběr krve na naší kliniku (pravdou je, že první půlrok léčby dochází jednou měsíčně na kontroly tak jako tak). Na oplátku jim můžu nabídnout jedině to, že pokud zjistíme, že u jejich dětí vzniká rezistence na léčbu, budeme moci zakročit dřív, než se to projeví klinicky - tedy než jim začne léčba selhávat a virová nálož (to jest množství částic viru v jejich krvi) bude stoupat a počet jejich bílých krvinek klesat. Krom toho jim samozřejmě zdůrazňuju i důležitost studie pro budoucí přístup k prevenci přenosu HIV z matky na dítě v celé Africe, ale to je dosti abstraktní záležitost, která se může jevit zcela nevýznamná ve chvíli, kdy vaše dítě brečí strachem z jehly. Nicméně většina maminek, které jsme se sestrou Sinnah oslovily, zatím se vstupem do studie souhlasila (a také nám zatím nikdo neodpadl, i když úplně první účastnice o tom po čtyřech měsících přemýšlí. Modlíme se, aby vydržela).


Úterý a pátky jsou pak moje oblíbené dny, protože je trávím v HIV ambulanci. Je to hodně ruční papírovací práce (propisky měním skoro jako ponožky), ale občas se člověk dostane k nějakému zákroku a také to s dětmi bývá docela legrace. Většina jich je stabilních a zdánlivě zdravých, pokud se jim člověk nepodívá do pusy, kde obvykle najde řádku zčernalých zubů, které kartáček zřejmě zatím nepotkaly. Preventivní zubní péče tu zřejmě neexistuje, protože vždycky, když chci, aby některý z mých pacientů šel k zubaři, musím jim vyplnit žádanku. Musím se tomu trochu podívat na zoubek a zjistit, jak to tu chodí. Dneska byl jeden tatínek velmi překvapený, když jsem mu vysvětlila, že by si měl jeho devítiletý syn čistit zuby dvakrát denně, aby se mu nezkazil zatím zachovalý zbytek.


Kvůli papírování mi trvá každý pacient dobrou třičtvrtě hodinu (a klidně déle, když je příběh komplikovaný a je potřeba se doptávat a zjišťovat a hledat a vyplňovat formuláře navíc, což se stává velmi často), během které se děti nudí a běhají po ambulanci, která je na rozdíl od jakékoli pediatrie v Čechách zcela hračekprostá. Za tímto účelem jsem si tedy pořídila voskovky, našla plyšovou ovci (měla jsem medvěda, ale pouštěl chlupy) a od dobrovolníků v čekárně jsem si vyprosila čmárpapíry a omalovánky, což děti (a některé maminky) spolehlivě zabaví. Překvapuje mě ale, že si většinou je omalovávají - málokteré děti něco nakreslí samy. Možná nejsou zvyklé ze školy nebo z domova. Přijde mi to trochu škoda, představivost je přece potřeba trénovat.

Jihoafrická bonboniéra

Občas narazím na náhodné zábavné věci, které člověka skoro vyzývají k tomu, aby je sbíral. Posuďte sami:

1.      
       1. Věci na silnici. Rozhodla jsem se je sbírat (pouze ve vzpomínkách, nikoliv fyzicky) poté, co jsem potkala několik pytlů sena na silnici uprostřed města. První (a mnohem silnější) zážitek ale bylo křeslo, respektive půlka křesla, která ležela na dálnici a bohužel jsem ji neviděla přes auto, co jelo těsně přede mnou. Vyhnuli jsme se tak tak. O kus dál – naštěstí na kraji – byla pohovka ze stejné kolekce.

Samostatnou součást této sběratelské kategorie tvoří pouliční prodavači a žebráci, kteří se s oblibou shromažďují na křižovatkách řízených semafory a kdykoliv padne červená, vrhnou se mezi čekající auta a nabízejí letáky, plyšové opice na kole, sluneční brýle, zmrzlinu, cukrovou vatu, kozí kůži nebo svůj životní příběh napsaný na ušmudlaném kartónu. Na silnici vytrvale zůstávají i poté, co padne zelená – postaví se na jednu z čar a čekají na příští příležitost.

   
2. Jména. Mezi černošskými obyvateli jsou oblíbená a rozšířená křestní jména jako Sweetness, Loveliness, Knowledge, Patience nebo třeba Happy. Také si vzpomínám na jednoho spolužáka z Indie, což byl mohutný svalnatý kluk jménem Innocent. Myslela jsem si, že je to nějaký nový vynález, ale pak jsem zjistila, že jména z původních jazyků jako je Xhosa nebo Zulu (třeba Thabiso nebo Kalebogile) znamenají to samé. Myslím, že by bylo prima to zavést i u nás – představte si, že byste se jmenovali Šťastná Nováková, Vědomost Troubil nebo Trpělivost Novotný.

3. Místa, do kterých jsem zapíchla jehlu. Tohle je asi trochu morbidní kategorie a bude lepší ji přeskočit , jestli vám slova „krev“ a „jehla“ nedělají dobře, ale upřímně řečeno mi přijde zajímavé, kam všude je možno dítě bodnout za účelem získání tekutiny k vyšetření. Místní specialitou, kterou jsem v Čechách nezažila, je vnitřní jugulární žíla, jejíž využití vyžaduje trochu odvahy, protože přitom člověk zapíchne řvoucímu miminu jehlu do krku. Vypadá to příšerně, ale je to rychlé a navíc člověk ušetří dítě týrání při napichování drobných žilek na ručičkách. Krom toho na černé kůži nejsou bledě modré žilky téměř vidět a člověk si připadá trochu jako proutkař na Sahaře, když se je snaží najít. Druhou možností je radiální tepna, která taky funguje celkem spolehlivě, jen dost teče. A minulou středu jsem provedla svou první úspěšnou lumbální punkci na chudákovi čtyřletém klukovi. Ani jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jestli se trefím, nebo se třást hrůzou z toho, že zapichuju někomu jehlu do zad, protože na mě syčela Celeste, že už ho moc dlouho neudrží a že to musím udělat rychle a dobře, což se k mému překvapení povedlo. Kluk řval jako tur, ale dostal za statečnost bonbón, což ho okamžitě utišilo.

Uplynulý týden byl – přesto, že si tu připadám poměrně zabydlená – plný výzev a dobrodružství. Ve středu se mi poměrně kuriózním způsobem rozbilo auto, když mu přestalo fungovat dálkové ovládání. Dřív, než jsem ho stačila oběhnout, abych našla díru pro manuální otevření klíčem, sáhla Mari pootevřeným okénkem (má hlava děravá, naštěstí máme hlídané parkoviště) dovnitř, otevřela dveře a spustila alarm. Auto zuřivě houkalo, blikalo a nedalo se utišit, protože klíč prostě nefungoval. Nechala jsem tedy děvčata hlídat auto a rozběhla jsem se do města zakoupit novou baterku. To se povedlo až ve vzdáleném supermarketu, takže zatím padla tma. Zklamání přišlo ve chvíli, kdy se ukázalo, že ani nová baterka nepomohla. Nakonec mě zachránil Theresin manžel Frick, který auto po třech hodinách umlčel tím, že odpojil baterku. Navíc druhý den ráno zařídil chlapíka, který tomu všemu evidentně rozuměl, odvezl si auto a dal ho do pořádku.

Jeden den bez té bílé potvory stačil k tomu, abych si uvědomila, jak je tu člověk bez auta vyřízený – nedostala jsem se vůbec nikam. Vzdálenosti jsou nemalé a veřejná doprava je záhadný a nevypočitatelný systém plný překvapení. Chodit pěšky jde přes den, ale člověk musí být opatrný a neměl by u sebe mít žádné cennosti, v žádném případě se nedoporučuje vytahovat mobil nebo peněženku a je řada míst, kam je údajně lepší nechodit vůbec, pokud nemáte doprovod statného svalnatého a nejlépe černošského muže nebo dvou. V pátek odpoledne jsem si jednoho takového mohla pořídit – zastavil mě v parku, když jsem fotila a užívala si báječné večerní světlo, a oslovil mě s fantastickou nabídkou, že jsem very beautiful a že bude můj kamarád, když mu dám svoje telefonní číslo. Bylo to neodolatelné, ale nakonec jsem odmítla. Myslím, že by na něj mercedes mohl žárlit a já ho opravdu nechci dráždit.

Flying above the treetops

 V sobotu jsme si udělaly s děvčaty z Norska – Kathrine a Mari – radost a vyrazily jsme na výlet. Bylo to poměrně dobrodružné, protože jsme v pátek večer byly příliš utahané, abychom se rozhodly, kam chceme směřovat, takže jsme se sešly v sobotu ráno při vědomí a při snídani a rozhodly jsme se jet do lanového centra v horách Magaliesberg, které jsou od Pretorie asi sto kilometrů (to je tady jako za rohem).

Cestou jsme objevily krásnou přehradu Hartbeesport, kam se určitě ještě podíváme, a užívaly jsme si kopečky okolo. Nejsou ještě moc zelené, protože první bouřka přišla teprve ve čtvrtek (ale stála za to, blesky bleskaly, hromy třískaly a voda se lila. Theresa mě upozornila, že si mám při řízení dávat pozor na kluzké fialové květy jacarand, co se válejí všude po zemi. Je to místní obdoba náledí), ale stejně je potěšující vidět mimoměstskou krajinu.

Lanové centrum Magaliesberg patří do sítě jedné z prvních afrických fair-tradových organizací zaměřených na venkovní aktivity. Podporují místní komunitu, snaží se snižovat svou ekostopu (ale plastové lahve distribuují mezi návštěvníky jedna radost, netřeba říkat, že třídění odpadu tu neexistuje) a své zaměstnance spravedlivě odměňují. Zaměstnanci vypadají opravdu spokojeně a není divu – náplní jejich práce je lítat nad korunami stromů. Nás nadšeně přivítali Thabiso a Richard, kteří měli naši malou skupinku skládající se z nás tří děvčat a jedné jihoafrické rodinky na starosti. Thabiso s námi okamžitě zapředl rozhovor, vysvětlil nám, že ho nezajímá politika a dával nám hádanky, které byly částečně politicky nekorektní (jako třeba proč je jasné, že Adam a Eva nebyli Číňani? Protože kdyby byli Číňani, snědla by Eva hada a nikoliv jablko).

Pak nás odvezli na horní konec kaňonu na prastaré hoře (je opravdu hodně stará, taky je celkem plochá a hodně balvanitá), kde začínala síť lan. Ujistili nás, že je téměř nemožné, abychom spadli, pokud se o to sami nebudeme snažit, a pak jsme jeden po druhém hladce po kladce po lanech klouzali dolů. Nejdelší lano měřilo 150 metrů a byla to opravdu báječná jízda nad horským potůčkem a spoustou různých stromů.

Cestou zpátky jsme se zastavily na trhu, kde prodávali všechny možné rukodělné výrobky včetně pět metrů vysokých žiraf a slonů v životní velikosti. Stačilo jen vstoupit a člověk si nepřipadal sám, protože na něj neustále volalo několik prodejců: „Yes sister, hello, come and see what I made myself. Where are you from? Hello, my name is Happiness.“ Byla to doopravdy intenzivní zkušenost.

Neděli jsem strávila převážně v nemocnici na službě, což bylo dost zajímavé, protože se toho celkem dost dělo. Také jsem poprvé spatřila pohotovost v Kalafongu, je to opravdu silný zážitek. Na chodbě tam leží pacienti, kteří jsou často zakrvácení z různých ran od všeho možného. Někteří dokonce chodí a jeden chlapík s průstřelem ramene si stěžoval, že musí čekat na ošetření, což Marietha – doktorka, se kterou jsem dnešek strávila – lakonicky komentovala, že je zkrátka nějaké pořadí a to se musí dodržet. Nejvíc takových případů je prý v pátek a v sobotu, kdy se všichni opijí, a pak se poperou. Což se zřejmě po celém světě moc neliší.


PS: fotky jako vždy na picase

Konečně vopravdickou doktorkou

Konečně jsem získala oficiální pracovní povolení od jihoafrického ministerstva zdravotnictví. Po třech měsících a nekonečných peripetiích, hurá!. Už jsem tomu příliš nevěřila, protože celý týden předtím mi Karabo, která mi s vyřizováním pomáhala, nezvedala telefon a jen psala, že je zrovna v autě a že se brzy ozve. Ani snad není nutné dodat, že k tomu nikdy nedošlo. Minulý čtvrtek (kdy už jsem byla rezignovaně vyrovnaná) ale telefon zvedla a řekla, že je všechno připravené a v pořádku.

V úterý (a nakonec i dneska) jsem díky tomu mohla pomáhat v HIV ambulanci. Původně jsem myslela, že budu u novorozenců, kam jsem se zatím nedostala, ale po pěti minutách a pečlivém umytí rukou mi najednou zavolala Sina, se kterou pracujeme na výzkumu, ať rychle dojdu na kliniku. Ukázalo se, že je tam pacient z naší studie a že mám za úkol mu nabrat krev, protože naše oblíbená doktorka Sina Vlug si zlomila ruku.

 A protože už mám ty papíry, tak jsem zároveň dostala za úkol vybrat si nějakou místnost a kontrolovat pacienty. Zpočátku mi šla hlava kolem z toho, co kam napsat a na co nezapomenout a jaké jsou dávky léků, naštěstí mají na ambulancích chytré desky se všemi potřebnými informacemi. Papírování je opravdu kupa, například předepisované léky je třeba zapsat do tří různých formulářů. Celkem jich člověk vyplňuje asi pět, k tomu je potřeba kontrolovat výsledky vyšetření a samozřejmě vyšetřit pacienta. To je taky dobrodružství, protože si připadám fonendoskopicky nahluchlá. Zároveň má řada dětí zápal plic (dneska ho měly všechny, které jsem vyšetřovala. O jiných infekcích nemluvě, kašlají skoro všechny), takže je potřeba být ve střehu, aby mi to neuteklo. Stejně se bojím, abych někoho v procesu učení se nepoškodila. Naštěstí jsem vždycky musela pro podpisy k vedoucí lékařce, takže jsem jí děti, kterými jsem si nebyla jistá, přivedla, aby je zkontrolovala, a zkonzultovala jsem všechny nové léky.

Nakonec mi šla hlava kolem hlavně z toho, že poslední pacient odešel v půl třetí a že jsem mezitím neměla čas se najít nebo napít. Nicméně to byla fantastická zkušenost. Většina maminek naštěstí mluví anglicky, a když ne, najde se někdo, kdo může překládat. Občas chvíli trvá, než člověk zjistí, že maminka odpovídá „Yes“ a „No“ na základě náhodného výběru. Někdy pak pomůže změnit přízvuk (namísto pečlivé british english zvolit přímočařejší výslovnost, na „kafing“, „vomitink“ a „dajarýa“ se chytají skoro všichni, zvlášť, když to člověk doplní patřičnými gesty) a někdy je zkrátka třeba zavolat sestru. V JAR je totiž 12 oficiálních jazyků, jedním z nich je i znaková řeč (to je dost sympatické) a obyvatelstvo je tím pádem lingvisticky zdatné. Ačkoliv angličtinu používá doma málokdo, je to univerzální jazyk veřejného prostoru, což činí (nejen) cizincův život mnohem jednodušší.

Fotoalbum

Konečně se mi podařilo založit i fotoalbum, takže nějakou africkou zvířenu najdete tady: http://picasaweb.google.com/anna.ksirova

Zatím jsou tam fotografie z výletu do lví zoo, který jsme podnikli minulý víkend. Snad brzy přibyde i něco dalšího :)

Afrikánský víkend

Když o tom tak přemýšlím, uplynulý víkend byl ve znamení poznávání afrikánské Jižní Afriky. Afrikánci jsou potomci holandských přistěhovalců, kteří se víceméně od svého příjezdu do Jižní Afriky snažili najít místo, kde by mohli nerušeně farmařit a vzývat svého přísného protestantského Boha. Poté, co pobřeží, které původně obývali, ovládli Britové, kteří měli z hlediska Boerů (jak si potomci Holanďanů původně říkali, až časem se jim začalo říkat Afrikánci) podivné názory na život (zrušili otrokářství a Boery utlačovali), rozhodlo se přibližně 14 000 Boerů odejít do vnitrozemí a založit tam vlastní stát. Napsali o tom Britům otevřený dopis do novin, které vycházely v Kapském městě, a vyrazili na cestu s vozy taženými voly. Když se usadili na místě dnešního státu Kwazulu-Natal, přišli opět Britové a ovládli je. Boerům nezbylo než se sebrat a jít dál. Cestou se samozřejmě potýkali s domorodými kmeny, se kterými bojovali a občas se snažili uzavřít mír, který končíval tragicky – například když jeden náčelník nejprve uzavřel dohodu s vůdcem Boerů, a pak ho i s jeho suitou zabil.

Zemi zaslíbenou nakonec Boerové našli, když překonali strmé pohoří Drakensberg (s vozy taženými voly vskutku zcela úctyhodný výkon) a zakotvili v místě, kde je dnes provincie Gauteng, jejímž srdcem je právě Johannesburg a Pretorie. Ještě předtím se jim (v neuvěřitelné početní nevýhodě, kdy jich bylo asi 400) podařilo porazit mnoho tisíc válečníku kmene Zulu, jejichž těla spadala do řeky a jejich krev ji prý zbarvila do ruda.

Potíže s Brity ale neustaly ani potom a zvlášť se vyhrotily po nálezu diamantů kousek od dnešního Johannesburku. To bylo pro Brity velké lákadlo a neustávající třenice vyústily ve dvě Anglo-Boerské války, které měly tragické následky pro obě strany. Nakonec ovšem Boerové zvítězili a stali se mocensky (nikoliv početně) dominantní silou v Jihoafrické republice. Ta ovšem nikdy nepřestala být obývána řadou jiných skupin a kultur, což vzhledem k pocitu nadřazenosti, který Boerové vůči ostatním chovali, vedlo nakonec až ke vzniku apartheidu. Ten byl sice ustanoven někdy ve čtyřicátých letech dvacátého století, ale má kořeny hluboko v minulosti.

Boerové, oddaní protestanti, přísní, skromní a rigidní, totiž dlouho věřili, že byli Bohem vyvoleni k tomu, aby vládli podřazeným rasám (tedy černošským, indickým a míšeným obyvatelům) a aby nastolili Boží řád na zemi. Tato představa vzala oficiálně zasvé na počátku devadesátých let, kdy po téměř padesáti letech skončil apartheid – rasisticky motivovaná nadvláda jedné skupiny (bílých Afrikánců) nad jinými.

Dodnes je ovšem možné vidět následky hlubokých zranění, které politika apartheidu (doslova „držet od sebe“) v lidech zanechala. Skupinky bílých a černých lidí se příliš nemísí, smíšený pár jsem tu ještě neviděla a medici se ve škole drží ve svých vlastních skupinkách. Tak se tu najdou převážně bílá a převážně černá místa.

Já jsem sobotu začala na velmi černošském místě – na plovárně ve čtvrti se špatnou pověstí. Pravda, bílých nás tam bylo asi pět a působili jsme trochu jako exotická zvířata v zoo, ale jinak to tam bylo prima a lidé byli příjemní. Zbytek dne byl ovšem spíše afrikánský – šli jsme s místními mediky na západ ragby, což je tradičně afrikánský sport. Místní tým Blue Bulls se těší mohutné podpoře početné základny fanoušků, kteří se neváhají zamodřit, obléci dresy, popadnout vlajky a vyrazit se i s potomstvem všeho věku péct na stadion, kde se stíní kartóny s nápisy „Our blood is blue“. Ragby je docela zábavná hra pro opravdu drsné a mohutné muže. Pravidla jsou dost složitá, takže se o nich nebudu rozepisovat, každopádně: soupeře je třeba srazit k zemi (ale ne za hlavu nebo za krk, kopat se taky nesmí), kdo je na zemi, nesmí míč držet, míč se smí přihrávat jen dozadu a nejvíc bodů je za „touch down“, což je zasloužené, protože to vyžaduje probít se skrz hradbu odhodlaných soupeřů.

Blue Bulls nakonec i přes zoufalý začátek vyhráli, tak byli všichni spokojení a vyrazili pařit. My jsme našli velmi příjemnou restauraci v parku vedle jezera, kde jsme probírali apartheid, otrokářství, holokaust a sociální problémy v našich domovských zemích. Jihoafričané byli překvapení, že sladká stará Evropa se taky s ledasčím pere.

V neděli jsme se spolubydlama navštívili Voortrekker monument. Voortrekker je označení pro onu velkou migraci Boerů z Kapského města do vnitrozemí. Památník byl postaven za časů největšího nacionalismu a je to na něm věru dost vidět – je dost jednostranný. I přesto, že byl evidentně nedávno upraven tak, aby poskytoval širší spektrum pohledů a nebyl tak zaujatý. Je třeba říct, že Boerové byli nesmírně houževnatí, odvážní a odolní lidé – bohužel zároveň dost zaujatí svým pohledem na svět.

Nicméně přese všechno napětí a problémy, se kterými se Jihoafrická republika potýká (a opravdu není možno říct, že by za ně nesla zodpovědnost jedna nebo druhá strana – je-li vůbec možno celou věc zjednodušit na dvě strany - vydatně přispívají obě), tu vládne obtížně popsatelný dobrý duch, který dodává naději, že se lidem téhle země podaří jejich problémy překonat.

PS: hlavně při čtení blogu nezapomeňte, že jsem jihoafrický zelenáč, že tohle je pouze moje interpretace událostí založená na čtení několika textů a rozhovorech s jihoafričany. Pravda je barevná a určitě může znít i docela jinak...
PPS: Boerové=česky Búrové. Zjistila jsem to včera při čtení Tchaj-pana od Jamese Clavella.

O chobotnici

Zatimco z Cech dostavam zpravy o uslintanem a chladnem pocasi, v Pretorii evidentne zacalo jaro. Ackoliv rana jsou jeste chladna, takze je clovek rad za svetrik, pres den je opravdu pekne teplo a slunce se do toho prijemne opira. Neprijemne je to jen v aute, kde momentalne bojuju s klimatizaci a neustale se rozpadajicim klicem od zapalovani. Ulice zacinaji zaplavovat fialove kvety jacarand, coz jsou velke stromy, ktere lemuji vetsinu cest v Pretorii. A vsichni tu netrpelive vyhlizeji dest, ktery uz mel davno prijit, ale zatim se kazde rano probouzime do modre oblohy bez mracku.

Uz jsem zase o neco pokrocilejsi v rozkoukavani se, takze uz se docela dobre vyznam v Pretorii, vim, kam se da chodit behat a kde je nemocnice pro laptop, kdyz chytne vira. Zjistila jsem, kde maji dobry chleba a ze s internetem je to tu opravdu zoufaly. Doma ho nemame, do knihovny zatim nemam univerzitni prukazku a wifi kavarny tu sice funguji, ale clovek vzdycky dostane zaheslovany poukaz na par megabajtu, coz vystaci asi na deset minut. Pry je to proto, ze jizni Afrika je prilis daleko od vseho dalsiho a neni napojena na jakysi obri internetovy kabel - coz nedokazu posoudit, pouze vnimam nasledky. To jen abyste vedeli, proc se tak malo ozyvam.

V nemocnici sbiram silne zazitky a zacinam chapat, ze HIV je opravdova chobotnice zasahujici svymi chapadly celou spolecnost. Naprosta vetsina pacientu na detskem je HIV pozitivni, dobra polovina z nich se zaroven leci s tuberkulozou a krome toho se perou se vsemi moznymi socialnimi nesnazemi. Pediatri si delaji starosti i o jejich maminky, ktere jsou samozrejme take nakazene, aby byly v poradku a mohly se o deti starat. Lecba je narocna a vyzaduje, aby pacient bral minimalne 3 (ale nejcasteji spis sest nebo devet) ruzne prasky denne, ktere musi detem nekdo dat - a tohle vetsinou nejlepe zvladaji maminky.

Vcera jsem byla na setkani skupiny lidi, kteri se v Pretorii staraji o HIV pozitivni deti, a pochopila jsem, jaka je to pionyrska a slozita prace. HIV se stalo tak obrovskym celospolecenskym problemem, ze je potreba prekopat system zdravotni pece, aby bylo o pacienty co nejlepe postarano. Komplikaci je cela rada - at uz jsou to predsudky a mylne predstavy o prevenci, neochota vedet pravdu, chybejici leky nebo velmi nedokonala koordinace zdravotnickeho systemu, ktery se bude muset teto relativne nove vyzve prizpusobit. Rada rodicu se leci jinde nez jejich deti, nektera zarizeni mohou pacienta vysetrit, ale ne lecit, a jina zase leci, ale nemohou vysetrovat, protoze by jim to nikdo nezaplatil. Temer polovina Jihoafricanu zije na hranici chudoby a museji vyjit s jednom dolarem na den, takze je pro ne pak velmi problematicke se do zdravotnickeho zarizeni treba i dopravit. Pak se stava, ze prijizdeji pozde s ditetem v kritickem stavu, protoze taxiky (ony povestne minibusy, jejichz ridici se ridi heslem 'Born to be wild') jezdi treba jednou denne.

Dneska nam takhle umrelo jedno male dite s HIV a tuberkulozou - bylo na tom cim dal tim hur a nakonec se ho nepovedlo zresuscitovat. Zazitek to byl opravdu otresny a vsichni jsme z toho byli spatni.

Abych ale nelicila jen ty smutne stranky - detske oddeleni je opravdu vyborne rizene a lekari jsou opravdovi odbornici. Navic jsou ochotni ucit a vysvetlovat, takze mam neustaly prisun novych informaci o vecech, ktere jsem dosud vnimala jako exoticke problemy jineho sveta, ktere jsou tady ale kazdodennim chlebem.

Exoticke zazitky (hrani si s lvicaty) mam i z uplynuleho vikendu, ale o nich az zitra nebo pozitri :)