Vykricnik

Posledni pracovni tyden na detske imunologicke klinice je v plnem proudu a me je trochu smutno, ze je posledni. Mozna by to byl dobry cas na rekapitulaci, ale vzhledem k tomu, ze jsem zasnezena praci (to je vyraz, ktery jsem slysela paradoxne poprve v tehle letni zemi), to odsouvam na pozdeji. Zda se, ze pacienti pribyvaji (dneska jich prislo sedesat a byli jsme v nonstop nasazeni do trictvrte na ctyri s priblizne petiminutovou pauzou na obed, jestli tak muzu rikat sendvici zhltanemu pokoutne v ordinaci) a doktori naopak ubyvaji, pred koncem roku jsou vsichni vyplivani a utahani a mizi na dovolene a tak ruzne. Je to ale jen posledni vypeti pred 16. prosincem, kdy je statni svatek a kona se velka migrace - vsichni z mest jedou ke svym rodinam na venkov, takze se mesta vylidni, podniky se na mesic zavrou a cela zeme ma prazdniny.

Minuly patek jsem prozila maly kulturni sok, kdyz jsem nasi skvele socialni pracovnici Mary, jejiz prace si nesmirne vazim, poslala pacienta s doporucenim, ktere jsem zakocila slovy "Thank you!". Ten vykricnik tam byl, to je dulezity. Za nejakou chvili vidim Mary, ze obchazi sestry a doktorky z kliniky a ukazuje jim slozku s mou zpravou. Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli je neco v neporadku. Mary s vycitavym pohledem zranene lane ukazala na vykricnik a rekla, ze tohle. Vydesila jsem se, co je na tom spatne, a Mary mi vysvetlila, ze je to jako bych se na ni zlobila. Polil me pot, mnohokrat jsem se omluvila a snazila se Mary vysvetlit, ze v mem kulturnim kontextu to znamena, ze chci zduraznit svou vdecnost.

S hruzou jsem si uvedomila, ze svym chovanim pravdepodobne pracovnice kliniky nevedomky urazim kazdy druhy den a ze jsem z jejich (ted myslim cernosskeho) hlediska slon v porcelanu. A taky me trochu stve, ze si to suskaji za mymi zady a neresi to primo. Cernobile tenze jsou tu evidentne jeste velmi zive a je zrejme, ze rany zpusobene apartheidem jsou opravdu hluboke.

Taky mi prihoda s vykricnikem osvetlila velmi rezervovane chovani nekterych sester a vetsiny recepcnich ke mne. Nutno ale rict, ze ledy obcas puknou diky neocekavanym vecem - prvni prulom byl, kdyz jsem je zacala zdravit v jejich jazyce. A druhy prisel ted v pondeli, kdyz jsem prisla do prace s hlavou plnou zapletenych copanku z vikendoveho vyletu na plaz. Zatimco belossti doktori se me vydesene ptali, co se mi stalo s vlasama, cernossti doktori a doktorky a sestry a recepcni mi nadsene osahavali copanky a rikali, ze je to moc pekne. Coz me vedlo k tomu, ze stale odkladam jejich rozpleteni - musim si tu prizen trochu uzit.