Flying above the treetops

 V sobotu jsme si udělaly s děvčaty z Norska – Kathrine a Mari – radost a vyrazily jsme na výlet. Bylo to poměrně dobrodružné, protože jsme v pátek večer byly příliš utahané, abychom se rozhodly, kam chceme směřovat, takže jsme se sešly v sobotu ráno při vědomí a při snídani a rozhodly jsme se jet do lanového centra v horách Magaliesberg, které jsou od Pretorie asi sto kilometrů (to je tady jako za rohem).

Cestou jsme objevily krásnou přehradu Hartbeesport, kam se určitě ještě podíváme, a užívaly jsme si kopečky okolo. Nejsou ještě moc zelené, protože první bouřka přišla teprve ve čtvrtek (ale stála za to, blesky bleskaly, hromy třískaly a voda se lila. Theresa mě upozornila, že si mám při řízení dávat pozor na kluzké fialové květy jacarand, co se válejí všude po zemi. Je to místní obdoba náledí), ale stejně je potěšující vidět mimoměstskou krajinu.

Lanové centrum Magaliesberg patří do sítě jedné z prvních afrických fair-tradových organizací zaměřených na venkovní aktivity. Podporují místní komunitu, snaží se snižovat svou ekostopu (ale plastové lahve distribuují mezi návštěvníky jedna radost, netřeba říkat, že třídění odpadu tu neexistuje) a své zaměstnance spravedlivě odměňují. Zaměstnanci vypadají opravdu spokojeně a není divu – náplní jejich práce je lítat nad korunami stromů. Nás nadšeně přivítali Thabiso a Richard, kteří měli naši malou skupinku skládající se z nás tří děvčat a jedné jihoafrické rodinky na starosti. Thabiso s námi okamžitě zapředl rozhovor, vysvětlil nám, že ho nezajímá politika a dával nám hádanky, které byly částečně politicky nekorektní (jako třeba proč je jasné, že Adam a Eva nebyli Číňani? Protože kdyby byli Číňani, snědla by Eva hada a nikoliv jablko).

Pak nás odvezli na horní konec kaňonu na prastaré hoře (je opravdu hodně stará, taky je celkem plochá a hodně balvanitá), kde začínala síť lan. Ujistili nás, že je téměř nemožné, abychom spadli, pokud se o to sami nebudeme snažit, a pak jsme jeden po druhém hladce po kladce po lanech klouzali dolů. Nejdelší lano měřilo 150 metrů a byla to opravdu báječná jízda nad horským potůčkem a spoustou různých stromů.

Cestou zpátky jsme se zastavily na trhu, kde prodávali všechny možné rukodělné výrobky včetně pět metrů vysokých žiraf a slonů v životní velikosti. Stačilo jen vstoupit a člověk si nepřipadal sám, protože na něj neustále volalo několik prodejců: „Yes sister, hello, come and see what I made myself. Where are you from? Hello, my name is Happiness.“ Byla to doopravdy intenzivní zkušenost.

Neděli jsem strávila převážně v nemocnici na službě, což bylo dost zajímavé, protože se toho celkem dost dělo. Také jsem poprvé spatřila pohotovost v Kalafongu, je to opravdu silný zážitek. Na chodbě tam leží pacienti, kteří jsou často zakrvácení z různých ran od všeho možného. Někteří dokonce chodí a jeden chlapík s průstřelem ramene si stěžoval, že musí čekat na ošetření, což Marietha – doktorka, se kterou jsem dnešek strávila – lakonicky komentovala, že je zkrátka nějaké pořadí a to se musí dodržet. Nejvíc takových případů je prý v pátek a v sobotu, kdy se všichni opijí, a pak se poperou. Což se zřejmě po celém světě moc neliší.


PS: fotky jako vždy na picase