Uplynulý víkend proběhl ve znamení splněného snu – vydaly jsme se s holkama na trek do Dračích hor. Už jen to jméno zní lákavě, navíc jsem se ohromně těšila, že se po dlouhé době dostanu na delší dobu ven z města a že na chvíli změním zvukové kulisy. V Pretorii bydlím kousek od osmiproudé silnice, což je slyšet ve dne i v noci.
Celý výlet byla poměrně spontánní záležitost. V pondělí jsem si na couchsurfingu (www.couchsurfing.com) doporučuju všem dobrodružným povahám, které dávají přednost pestré společnosti místních a dobrodružství před jistotou ubytování v hotelu) přečetla, že Sonja, doktorka z Ladysmith (malé město kousek od Dračích hor), se o víkendu chystá na výšlap do hor a ráda přivítá společnost. Navíc se ukázalo, že je možno se přidat do auta k Thapelovi z Johannesburgu, což udělalo ze zajímavé nabídky neodolatelnou záležitost i přesto, že se ukázalo, že víkendová předpověď je plná mraků a deště.
Pokud předpověď slibuje déšť, obvykle se nemýlí, což se potvrdilo i tentokrát. Obvykle přestalo pršet jen na dobu dostatečně dlouhou na to, abychom uschli, nicméně to překvapivě moc nevadilo. Hory byly krásné i tak, zelené, rozlehlé, divoké a měly v sobě něco přívětivého. Naše pestrá mezinárodní skupinka složená ze tří Norek, čtyř Jihoafričanů, jedné Němky a jedné Češky si to velmi užila. Sobota byla náročná, překonali jsme docela velké převýšení a původně odhadovaných 15 kilometrů jsme překročili o dobré dvě třetiny. Zastávky byly prchavé, protože jsme obvykle rychle zamrzali, přesto jsem se na Marble Bath stihla vykoupat v tobogánu, který voda vymlela ve skále. Bylo to tam úžasné a ten krátký okamžik, na který zasvítilo sluníčko, byl prostě báječný – něco takového si nelze nechat ujít. Hluboké průzračné tůně s vodopády, které byly u jeskyně, ve které jsme v sobotu spali, jsem si ale ujít nechala, protože lilo a jediná utkvělá myšlenka, která mi visela v hlavě, se týkala spacáku a jídla.
V neděli ráno bylo nádherně, takže jsme se oblékli do kraťasů a někteří odvážlivci se dokonce namazali opalovacím krémem, nicméně se zatáhlo, než jsme stačili vyrazit (a že jsme vyráželi v sedm!) a do deseti minut zase lilo. Není snad třeba dodávat, že přestalo pršet ve chvíli, kdy jsme nasedli do auta a vydali se zpátky do měst.
Přes veškerý déšť jsme byli s výletem ohromně spokojení. Moc se mi líbilo, že ač se tam sešli lidé, kteří se vzájemně neznali a kteří pocházeli z velmi různých poměrů, vytvořili jsme rychle kompaktní a spokojenou skupinu, ve které byla legrace. Navíc bylo ohromně zajímavé si s těmi lidmi povídat. Cestou do hor nám Thapelo vyprávěl o svém dětství v apartheidu a co to všechno znamenalo. O mrazivém vládním rozhodnutí z padesátých let, kdy bylo barevné populaci, která tvořila naprostou většinu, přiděleno 13% půdy, a zbytek si zabrali bílí farmáři. O tom, jak byly jednotlivé kmeny a národnosti přestěhovány z jednoho konce země na druhý a že nebylo možno se z přiděleného bydliště dostat bez povolení, které bylo obtížně získatelné a časově omezené. O tom, že na konci apartheidu nedošlo k žádné obdobě restitucí a že většina mocných té doby zůstala nepotrestána. Přišlo mi to neuvěřitelný, ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomila, že u nás to s komunistickými zločiny není diametrálně odlišné. Thapelo mluvil s obrovským respektem o Nelsonu Mandelovi, který místo toho, aby umožnil občanskou válku a šel po krku těm, které apartheid privilegoval, prostě řekl: „pojďme zase žít spolu.“
Když jsem se podívala na to málo, co o apartheidu vím a uvědomila si z jiných historických příkladů, co krve mohlo být prolito na jeho konci, přišla mi ta schopnost odpustit, oprášit se a s důvěrou jít dál krásná a mimořádně inspirující. Možná je to svým způsobem jediná uspokojující cesta – tresty mnoho dobrého nenasytí.
Žádné komentáře:
Okomentovat