Konečně jsem získala oficiální pracovní povolení od jihoafrického ministerstva zdravotnictví. Po třech měsících a nekonečných peripetiích, hurá!. Už jsem tomu příliš nevěřila, protože celý týden předtím mi Karabo, která mi s vyřizováním pomáhala, nezvedala telefon a jen psala, že je zrovna v autě a že se brzy ozve. Ani snad není nutné dodat, že k tomu nikdy nedošlo. Minulý čtvrtek (kdy už jsem byla rezignovaně vyrovnaná) ale telefon zvedla a řekla, že je všechno připravené a v pořádku.
V úterý (a nakonec i dneska) jsem díky tomu mohla pomáhat v HIV ambulanci. Původně jsem myslela, že budu u novorozenců, kam jsem se zatím nedostala, ale po pěti minutách a pečlivém umytí rukou mi najednou zavolala Sina, se kterou pracujeme na výzkumu, ať rychle dojdu na kliniku. Ukázalo se, že je tam pacient z naší studie a že mám za úkol mu nabrat krev, protože naše oblíbená doktorka Sina Vlug si zlomila ruku.
A protože už mám ty papíry, tak jsem zároveň dostala za úkol vybrat si nějakou místnost a kontrolovat pacienty. Zpočátku mi šla hlava kolem z toho, co kam napsat a na co nezapomenout a jaké jsou dávky léků, naštěstí mají na ambulancích chytré desky se všemi potřebnými informacemi. Papírování je opravdu kupa, například předepisované léky je třeba zapsat do tří různých formulářů. Celkem jich člověk vyplňuje asi pět, k tomu je potřeba kontrolovat výsledky vyšetření a samozřejmě vyšetřit pacienta. To je taky dobrodružství, protože si připadám fonendoskopicky nahluchlá. Zároveň má řada dětí zápal plic (dneska ho měly všechny, které jsem vyšetřovala. O jiných infekcích nemluvě, kašlají skoro všechny), takže je potřeba být ve střehu, aby mi to neuteklo. Stejně se bojím, abych někoho v procesu učení se nepoškodila. Naštěstí jsem vždycky musela pro podpisy k vedoucí lékařce, takže jsem jí děti, kterými jsem si nebyla jistá, přivedla, aby je zkontrolovala, a zkonzultovala jsem všechny nové léky.
Nakonec mi šla hlava kolem hlavně z toho, že poslední pacient odešel v půl třetí a že jsem mezitím neměla čas se najít nebo napít. Nicméně to byla fantastická zkušenost. Většina maminek naštěstí mluví anglicky, a když ne, najde se někdo, kdo může překládat. Občas chvíli trvá, než člověk zjistí, že maminka odpovídá „Yes“ a „No“ na základě náhodného výběru. Někdy pak pomůže změnit přízvuk (namísto pečlivé british english zvolit přímočařejší výslovnost, na „kafing“, „vomitink“ a „dajarýa“ se chytají skoro všichni, zvlášť, když to člověk doplní patřičnými gesty) a někdy je zkrátka třeba zavolat sestru. V JAR je totiž 12 oficiálních jazyků, jedním z nich je i znaková řeč (to je dost sympatické) a obyvatelstvo je tím pádem lingvisticky zdatné. Ačkoliv angličtinu používá doma málokdo, je to univerzální jazyk veřejného prostoru, což činí (nejen) cizincův život mnohem jednodušší.
Žádné komentáře:
Okomentovat