Do mých týdnů v Pretorii se pomalu ale jistě vkrádá cosi jako rutina. Po ostrém začátku, kdy každý den byl z hlediska nových zážitků jako rok, je to příjemné. Pondělky, středy a čtvrtky v nemocnici patří práci na oddělení, kdy se snažím dostat se k co největšímu množství zákroků a nasát co nejvíc vědomostí od zkušenějších kolegů. Zároveň obíhám pacienty, zjišťuju, zda jsou tam nějací vhodní do našeho výzkumu a pokud někoho najdu, nabídnu jim účast. Vždycky si přitom připadám jako obchodním s deštěm v Londýně - zvlášť když maminkám vysvětluju, že po nich budeme chtít, aby jednou měsíčně po dobu jednoho roku docházely na odběr krve na naší kliniku (pravdou je, že první půlrok léčby dochází jednou měsíčně na kontroly tak jako tak). Na oplátku jim můžu nabídnout jedině to, že pokud zjistíme, že u jejich dětí vzniká rezistence na léčbu, budeme moci zakročit dřív, než se to projeví klinicky - tedy než jim začne léčba selhávat a virová nálož (to jest množství částic viru v jejich krvi) bude stoupat a počet jejich bílých krvinek klesat. Krom toho jim samozřejmě zdůrazňuju i důležitost studie pro budoucí přístup k prevenci přenosu HIV z matky na dítě v celé Africe, ale to je dosti abstraktní záležitost, která se může jevit zcela nevýznamná ve chvíli, kdy vaše dítě brečí strachem z jehly. Nicméně většina maminek, které jsme se sestrou Sinnah oslovily, zatím se vstupem do studie souhlasila (a také nám zatím nikdo neodpadl, i když úplně první účastnice o tom po čtyřech měsících přemýšlí. Modlíme se, aby vydržela).
Úterý a pátky jsou pak moje oblíbené dny, protože je trávím v HIV ambulanci. Je to hodně ruční papírovací práce (propisky měním skoro jako ponožky), ale občas se člověk dostane k nějakému zákroku a také to s dětmi bývá docela legrace. Většina jich je stabilních a zdánlivě zdravých, pokud se jim člověk nepodívá do pusy, kde obvykle najde řádku zčernalých zubů, které kartáček zřejmě zatím nepotkaly. Preventivní zubní péče tu zřejmě neexistuje, protože vždycky, když chci, aby některý z mých pacientů šel k zubaři, musím jim vyplnit žádanku. Musím se tomu trochu podívat na zoubek a zjistit, jak to tu chodí. Dneska byl jeden tatínek velmi překvapený, když jsem mu vysvětlila, že by si měl jeho devítiletý syn čistit zuby dvakrát denně, aby se mu nezkazil zatím zachovalý zbytek.
Kvůli papírování mi trvá každý pacient dobrou třičtvrtě hodinu (a klidně déle, když je příběh komplikovaný a je potřeba se doptávat a zjišťovat a hledat a vyplňovat formuláře navíc, což se stává velmi často), během které se děti nudí a běhají po ambulanci, která je na rozdíl od jakékoli pediatrie v Čechách zcela hračekprostá. Za tímto účelem jsem si tedy pořídila voskovky, našla plyšovou ovci (měla jsem medvěda, ale pouštěl chlupy) a od dobrovolníků v čekárně jsem si vyprosila čmárpapíry a omalovánky, což děti (a některé maminky) spolehlivě zabaví. Překvapuje mě ale, že si většinou je omalovávají - málokteré děti něco nakreslí samy. Možná nejsou zvyklé ze školy nebo z domova. Přijde mi to trochu škoda, představivost je přece potřeba trénovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat