Jihoafrická bonboniéra

Občas narazím na náhodné zábavné věci, které člověka skoro vyzývají k tomu, aby je sbíral. Posuďte sami:

1.      
       1. Věci na silnici. Rozhodla jsem se je sbírat (pouze ve vzpomínkách, nikoliv fyzicky) poté, co jsem potkala několik pytlů sena na silnici uprostřed města. První (a mnohem silnější) zážitek ale bylo křeslo, respektive půlka křesla, která ležela na dálnici a bohužel jsem ji neviděla přes auto, co jelo těsně přede mnou. Vyhnuli jsme se tak tak. O kus dál – naštěstí na kraji – byla pohovka ze stejné kolekce.

Samostatnou součást této sběratelské kategorie tvoří pouliční prodavači a žebráci, kteří se s oblibou shromažďují na křižovatkách řízených semafory a kdykoliv padne červená, vrhnou se mezi čekající auta a nabízejí letáky, plyšové opice na kole, sluneční brýle, zmrzlinu, cukrovou vatu, kozí kůži nebo svůj životní příběh napsaný na ušmudlaném kartónu. Na silnici vytrvale zůstávají i poté, co padne zelená – postaví se na jednu z čar a čekají na příští příležitost.

   
2. Jména. Mezi černošskými obyvateli jsou oblíbená a rozšířená křestní jména jako Sweetness, Loveliness, Knowledge, Patience nebo třeba Happy. Také si vzpomínám na jednoho spolužáka z Indie, což byl mohutný svalnatý kluk jménem Innocent. Myslela jsem si, že je to nějaký nový vynález, ale pak jsem zjistila, že jména z původních jazyků jako je Xhosa nebo Zulu (třeba Thabiso nebo Kalebogile) znamenají to samé. Myslím, že by bylo prima to zavést i u nás – představte si, že byste se jmenovali Šťastná Nováková, Vědomost Troubil nebo Trpělivost Novotný.

3. Místa, do kterých jsem zapíchla jehlu. Tohle je asi trochu morbidní kategorie a bude lepší ji přeskočit , jestli vám slova „krev“ a „jehla“ nedělají dobře, ale upřímně řečeno mi přijde zajímavé, kam všude je možno dítě bodnout za účelem získání tekutiny k vyšetření. Místní specialitou, kterou jsem v Čechách nezažila, je vnitřní jugulární žíla, jejíž využití vyžaduje trochu odvahy, protože přitom člověk zapíchne řvoucímu miminu jehlu do krku. Vypadá to příšerně, ale je to rychlé a navíc člověk ušetří dítě týrání při napichování drobných žilek na ručičkách. Krom toho na černé kůži nejsou bledě modré žilky téměř vidět a člověk si připadá trochu jako proutkař na Sahaře, když se je snaží najít. Druhou možností je radiální tepna, která taky funguje celkem spolehlivě, jen dost teče. A minulou středu jsem provedla svou první úspěšnou lumbální punkci na chudákovi čtyřletém klukovi. Ani jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jestli se trefím, nebo se třást hrůzou z toho, že zapichuju někomu jehlu do zad, protože na mě syčela Celeste, že už ho moc dlouho neudrží a že to musím udělat rychle a dobře, což se k mému překvapení povedlo. Kluk řval jako tur, ale dostal za statečnost bonbón, což ho okamžitě utišilo.

Uplynulý týden byl – přesto, že si tu připadám poměrně zabydlená – plný výzev a dobrodružství. Ve středu se mi poměrně kuriózním způsobem rozbilo auto, když mu přestalo fungovat dálkové ovládání. Dřív, než jsem ho stačila oběhnout, abych našla díru pro manuální otevření klíčem, sáhla Mari pootevřeným okénkem (má hlava děravá, naštěstí máme hlídané parkoviště) dovnitř, otevřela dveře a spustila alarm. Auto zuřivě houkalo, blikalo a nedalo se utišit, protože klíč prostě nefungoval. Nechala jsem tedy děvčata hlídat auto a rozběhla jsem se do města zakoupit novou baterku. To se povedlo až ve vzdáleném supermarketu, takže zatím padla tma. Zklamání přišlo ve chvíli, kdy se ukázalo, že ani nová baterka nepomohla. Nakonec mě zachránil Theresin manžel Frick, který auto po třech hodinách umlčel tím, že odpojil baterku. Navíc druhý den ráno zařídil chlapíka, který tomu všemu evidentně rozuměl, odvezl si auto a dal ho do pořádku.

Jeden den bez té bílé potvory stačil k tomu, abych si uvědomila, jak je tu člověk bez auta vyřízený – nedostala jsem se vůbec nikam. Vzdálenosti jsou nemalé a veřejná doprava je záhadný a nevypočitatelný systém plný překvapení. Chodit pěšky jde přes den, ale člověk musí být opatrný a neměl by u sebe mít žádné cennosti, v žádném případě se nedoporučuje vytahovat mobil nebo peněženku a je řada míst, kam je údajně lepší nechodit vůbec, pokud nemáte doprovod statného svalnatého a nejlépe černošského muže nebo dvou. V pátek odpoledne jsem si jednoho takového mohla pořídit – zastavil mě v parku, když jsem fotila a užívala si báječné večerní světlo, a oslovil mě s fantastickou nabídkou, že jsem very beautiful a že bude můj kamarád, když mu dám svoje telefonní číslo. Bylo to neodolatelné, ale nakonec jsem odmítla. Myslím, že by na něj mercedes mohl žárlit a já ho opravdu nechci dráždit.