Afrikánský víkend

Když o tom tak přemýšlím, uplynulý víkend byl ve znamení poznávání afrikánské Jižní Afriky. Afrikánci jsou potomci holandských přistěhovalců, kteří se víceméně od svého příjezdu do Jižní Afriky snažili najít místo, kde by mohli nerušeně farmařit a vzývat svého přísného protestantského Boha. Poté, co pobřeží, které původně obývali, ovládli Britové, kteří měli z hlediska Boerů (jak si potomci Holanďanů původně říkali, až časem se jim začalo říkat Afrikánci) podivné názory na život (zrušili otrokářství a Boery utlačovali), rozhodlo se přibližně 14 000 Boerů odejít do vnitrozemí a založit tam vlastní stát. Napsali o tom Britům otevřený dopis do novin, které vycházely v Kapském městě, a vyrazili na cestu s vozy taženými voly. Když se usadili na místě dnešního státu Kwazulu-Natal, přišli opět Britové a ovládli je. Boerům nezbylo než se sebrat a jít dál. Cestou se samozřejmě potýkali s domorodými kmeny, se kterými bojovali a občas se snažili uzavřít mír, který končíval tragicky – například když jeden náčelník nejprve uzavřel dohodu s vůdcem Boerů, a pak ho i s jeho suitou zabil.

Zemi zaslíbenou nakonec Boerové našli, když překonali strmé pohoří Drakensberg (s vozy taženými voly vskutku zcela úctyhodný výkon) a zakotvili v místě, kde je dnes provincie Gauteng, jejímž srdcem je právě Johannesburg a Pretorie. Ještě předtím se jim (v neuvěřitelné početní nevýhodě, kdy jich bylo asi 400) podařilo porazit mnoho tisíc válečníku kmene Zulu, jejichž těla spadala do řeky a jejich krev ji prý zbarvila do ruda.

Potíže s Brity ale neustaly ani potom a zvlášť se vyhrotily po nálezu diamantů kousek od dnešního Johannesburku. To bylo pro Brity velké lákadlo a neustávající třenice vyústily ve dvě Anglo-Boerské války, které měly tragické následky pro obě strany. Nakonec ovšem Boerové zvítězili a stali se mocensky (nikoliv početně) dominantní silou v Jihoafrické republice. Ta ovšem nikdy nepřestala být obývána řadou jiných skupin a kultur, což vzhledem k pocitu nadřazenosti, který Boerové vůči ostatním chovali, vedlo nakonec až ke vzniku apartheidu. Ten byl sice ustanoven někdy ve čtyřicátých letech dvacátého století, ale má kořeny hluboko v minulosti.

Boerové, oddaní protestanti, přísní, skromní a rigidní, totiž dlouho věřili, že byli Bohem vyvoleni k tomu, aby vládli podřazeným rasám (tedy černošským, indickým a míšeným obyvatelům) a aby nastolili Boží řád na zemi. Tato představa vzala oficiálně zasvé na počátku devadesátých let, kdy po téměř padesáti letech skončil apartheid – rasisticky motivovaná nadvláda jedné skupiny (bílých Afrikánců) nad jinými.

Dodnes je ovšem možné vidět následky hlubokých zranění, které politika apartheidu (doslova „držet od sebe“) v lidech zanechala. Skupinky bílých a černých lidí se příliš nemísí, smíšený pár jsem tu ještě neviděla a medici se ve škole drží ve svých vlastních skupinkách. Tak se tu najdou převážně bílá a převážně černá místa.

Já jsem sobotu začala na velmi černošském místě – na plovárně ve čtvrti se špatnou pověstí. Pravda, bílých nás tam bylo asi pět a působili jsme trochu jako exotická zvířata v zoo, ale jinak to tam bylo prima a lidé byli příjemní. Zbytek dne byl ovšem spíše afrikánský – šli jsme s místními mediky na západ ragby, což je tradičně afrikánský sport. Místní tým Blue Bulls se těší mohutné podpoře početné základny fanoušků, kteří se neváhají zamodřit, obléci dresy, popadnout vlajky a vyrazit se i s potomstvem všeho věku péct na stadion, kde se stíní kartóny s nápisy „Our blood is blue“. Ragby je docela zábavná hra pro opravdu drsné a mohutné muže. Pravidla jsou dost složitá, takže se o nich nebudu rozepisovat, každopádně: soupeře je třeba srazit k zemi (ale ne za hlavu nebo za krk, kopat se taky nesmí), kdo je na zemi, nesmí míč držet, míč se smí přihrávat jen dozadu a nejvíc bodů je za „touch down“, což je zasloužené, protože to vyžaduje probít se skrz hradbu odhodlaných soupeřů.

Blue Bulls nakonec i přes zoufalý začátek vyhráli, tak byli všichni spokojení a vyrazili pařit. My jsme našli velmi příjemnou restauraci v parku vedle jezera, kde jsme probírali apartheid, otrokářství, holokaust a sociální problémy v našich domovských zemích. Jihoafričané byli překvapení, že sladká stará Evropa se taky s ledasčím pere.

V neděli jsme se spolubydlama navštívili Voortrekker monument. Voortrekker je označení pro onu velkou migraci Boerů z Kapského města do vnitrozemí. Památník byl postaven za časů největšího nacionalismu a je to na něm věru dost vidět – je dost jednostranný. I přesto, že byl evidentně nedávno upraven tak, aby poskytoval širší spektrum pohledů a nebyl tak zaujatý. Je třeba říct, že Boerové byli nesmírně houževnatí, odvážní a odolní lidé – bohužel zároveň dost zaujatí svým pohledem na svět.

Nicméně přese všechno napětí a problémy, se kterými se Jihoafrická republika potýká (a opravdu není možno říct, že by za ně nesla zodpovědnost jedna nebo druhá strana – je-li vůbec možno celou věc zjednodušit na dvě strany - vydatně přispívají obě), tu vládne obtížně popsatelný dobrý duch, který dodává naději, že se lidem téhle země podaří jejich problémy překonat.

PS: hlavně při čtení blogu nezapomeňte, že jsem jihoafrický zelenáč, že tohle je pouze moje interpretace událostí založená na čtení několika textů a rozhovorech s jihoafričany. Pravda je barevná a určitě může znít i docela jinak...
PPS: Boerové=česky Búrové. Zjistila jsem to včera při čtení Tchaj-pana od Jamese Clavella.