O chobotnici

Zatimco z Cech dostavam zpravy o uslintanem a chladnem pocasi, v Pretorii evidentne zacalo jaro. Ackoliv rana jsou jeste chladna, takze je clovek rad za svetrik, pres den je opravdu pekne teplo a slunce se do toho prijemne opira. Neprijemne je to jen v aute, kde momentalne bojuju s klimatizaci a neustale se rozpadajicim klicem od zapalovani. Ulice zacinaji zaplavovat fialove kvety jacarand, coz jsou velke stromy, ktere lemuji vetsinu cest v Pretorii. A vsichni tu netrpelive vyhlizeji dest, ktery uz mel davno prijit, ale zatim se kazde rano probouzime do modre oblohy bez mracku.

Uz jsem zase o neco pokrocilejsi v rozkoukavani se, takze uz se docela dobre vyznam v Pretorii, vim, kam se da chodit behat a kde je nemocnice pro laptop, kdyz chytne vira. Zjistila jsem, kde maji dobry chleba a ze s internetem je to tu opravdu zoufaly. Doma ho nemame, do knihovny zatim nemam univerzitni prukazku a wifi kavarny tu sice funguji, ale clovek vzdycky dostane zaheslovany poukaz na par megabajtu, coz vystaci asi na deset minut. Pry je to proto, ze jizni Afrika je prilis daleko od vseho dalsiho a neni napojena na jakysi obri internetovy kabel - coz nedokazu posoudit, pouze vnimam nasledky. To jen abyste vedeli, proc se tak malo ozyvam.

V nemocnici sbiram silne zazitky a zacinam chapat, ze HIV je opravdova chobotnice zasahujici svymi chapadly celou spolecnost. Naprosta vetsina pacientu na detskem je HIV pozitivni, dobra polovina z nich se zaroven leci s tuberkulozou a krome toho se perou se vsemi moznymi socialnimi nesnazemi. Pediatri si delaji starosti i o jejich maminky, ktere jsou samozrejme take nakazene, aby byly v poradku a mohly se o deti starat. Lecba je narocna a vyzaduje, aby pacient bral minimalne 3 (ale nejcasteji spis sest nebo devet) ruzne prasky denne, ktere musi detem nekdo dat - a tohle vetsinou nejlepe zvladaji maminky.

Vcera jsem byla na setkani skupiny lidi, kteri se v Pretorii staraji o HIV pozitivni deti, a pochopila jsem, jaka je to pionyrska a slozita prace. HIV se stalo tak obrovskym celospolecenskym problemem, ze je potreba prekopat system zdravotni pece, aby bylo o pacienty co nejlepe postarano. Komplikaci je cela rada - at uz jsou to predsudky a mylne predstavy o prevenci, neochota vedet pravdu, chybejici leky nebo velmi nedokonala koordinace zdravotnickeho systemu, ktery se bude muset teto relativne nove vyzve prizpusobit. Rada rodicu se leci jinde nez jejich deti, nektera zarizeni mohou pacienta vysetrit, ale ne lecit, a jina zase leci, ale nemohou vysetrovat, protoze by jim to nikdo nezaplatil. Temer polovina Jihoafricanu zije na hranici chudoby a museji vyjit s jednom dolarem na den, takze je pro ne pak velmi problematicke se do zdravotnickeho zarizeni treba i dopravit. Pak se stava, ze prijizdeji pozde s ditetem v kritickem stavu, protoze taxiky (ony povestne minibusy, jejichz ridici se ridi heslem 'Born to be wild') jezdi treba jednou denne.

Dneska nam takhle umrelo jedno male dite s HIV a tuberkulozou - bylo na tom cim dal tim hur a nakonec se ho nepovedlo zresuscitovat. Zazitek to byl opravdu otresny a vsichni jsme z toho byli spatni.

Abych ale nelicila jen ty smutne stranky - detske oddeleni je opravdu vyborne rizene a lekari jsou opravdovi odbornici. Navic jsou ochotni ucit a vysvetlovat, takze mam neustaly prisun novych informaci o vecech, ktere jsem dosud vnimala jako exoticke problemy jineho sveta, ktere jsou tady ale kazdodennim chlebem.

Exoticke zazitky (hrani si s lvicaty) mam i z uplynuleho vikendu, ale o nich az zitra nebo pozitri :)